Rumunsko - Fagaraš, Maďarsko - Mátra

Letos nám opět nevyšla Ukrajina, a tak jsme se na poslední chvíli rozhodli pro Rumunsko. Přešli jsme část nejvyššího rumunského pohoří Fagaras a na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě v maďarském pohoří Mátra.

18.7.2001Fagaraš - cesta tam

Sešli jsme se před jedenáctou večer klasicky na hlaváku u pokladen. Nejprve nás bylo pět - Jana, Kolin, Kusoň, Líba a já. Oto nás opět svým obvyklým způsobem potrápil - do poslední chvíle nevěděl, jestli pojede nebo ne. Nakonec přišel, ale až když jsme měli koupené lístky, takže skupinová sleva nebyla:-(.

Souprava InterPici v Békéscsabě Ještě se s námi přišli rozloučit Katka a Aleš, kteří letos dali přednost cestě do USA. Zamávali jsme jim ve 23:20 z mezinárodního rychlíku PANNONIA. Docela nás štvalo, že tento vlak jede až do Bukurešti, ale my, abychom ušetřili, s ním jedeme jen na Slovensko. Ale cesta to byla fajn, vagón byl poloprázdný. Většina z cestujících byli Japonci:-).

Přijeli jsme ráno do Nových Zámků a pokračovali osobákem do Komárna. Přeběhli jsme do maďarského Komáromu, mnohem rychleji než před dvěma lety cestou do Bulharska, kdy jsme zdlouhavě hledali hraniční přechod, směnárnu a nádraží.

Z Komáromu jsme odfrčeli rychlíkem BEM do Budapešti. Seděli jsme v komfortních vagónech z Polska a bavili čtením polských nápisů a koukáním se na maďarské holky.

Tříhodinová cesta maďarskou pustou z Budapešti do Békéscsaby byla tak nudná, že nebyl problém usnout a aspoň trochu tak dohnat spánkový dluh z minulé noci. Jediným zpestřením byl zděšený průvodčí, který nám kontroloval lístky zrovna ve chvíli, když jsme s Janou porovnávali své pepřové spreje proti psům.

Chcete být milionářem ? - jeďte do Rumunska V Békéscsabě jsme měli tři hoďky času, které jsme využili ke zdlouhavému nákupu mezinárodních lístků do Rumunska. Jízdenky bylo možné platit kartou Maestro(!), což trvalo jen chvíli; horší bylo, když pokladní RUČNĚ vypisovala mezinárodní lístky a místenky. No, 21. století je tady.

S napětím jsme očekávali hraniční přechod Lökösháza/Curtici. Ale vše proběhlo bez problémů. Maďaři neprudili vůbec, Rumuni si jen zapsali údaje z našich pasů, zeptali se, kam jedeme, a když uslyšeli, že na Fagaraš, jen mávli rukou a z legrace se zeptali, zda nepřevážíme kokain či hašiš. Jinak - nádraží v Curtici bylo fakt krásně upravené, Rumuni zřejmě chtějí udělat na cizince dobrý první dojem.

Vystoupili jsme v Aradu, kde jsme opět měli dost času na další vlak. Jana a Kolin, kteří byli v Rumunsku poprvé, byli z rumunské nádražní atmosféry trochu nesví, ale my ostatní - znalí a ostřílení z předloňské cesty do Bulharska - jsme se sebejistě propletli mezi několika dětskými žebráky a koupili v nádražní směnárně místní měnu, čímž se z nás konečně stali milionáři! Chvilku jsme si významně pohrávali s balíky bankovek a pak jsme opustili nádraží a šli zabít čas do nedalekého parčíku, který mi mimochodem připadal lepší než v Česku - děti si hrály, starší lidé se procházeli a povídali si a nikde jsem neviděl psí hovna, i když o toulavé psy není v Rumunsku nouze.

Lístky na náš noční povinně místenkový rychlík MUNTENIA se začaly prodávat až asi půl hodiny před příjezdem vlaku, který začíná v Maďarsku. Žádný on-line rezervační systém tedy v Rumunsku neexistuje. Ať žijí ČD (nečekal jsem, že tuto větu někdy napíšu)!

Vlak byl skvělý, měli jsme komfortní kupé (a několik okolních) jen pro sebe a na čistém záchodě tekla voda - prostě pohoda. (no, trochu tím popírám předchozí větu, že? ;)

19.7.2001Fagaraš - Breaza, Cab.Urlea

Breaza - hlavní ulice a obchod Asi ve tři hodiny ráno jsme vystoupili ve městě Fagaras. Co teď? Nikde nikdo. Autobusové nádraží, odkud měly jezdit autobusy do Breazy (výchozí vsi do hor), bylo hned u vlakového, ale žádné jízdní řády nikde vyvěšeny nebyly. Stály tam jen dva taxíky se spícími řidiči. Jednoho z nich jsme vzbudili a ptali se na cenu do Breazy. Bohužel, nabídli moc vysokou cenu a usmlouvat se nedali. Protože jsme nějak neodhadli vzdálenost, rozhodli jsme se jít pěšky. Když jsme ale po několikahodinové cestě zjistili, že jsme stále ve Fagarasi, pochopili jsme, že pěší cesta nebude to pravé.

Stáli jsme teď na nějakém prostranství u fungující(!) továrny. Dověděli jsme se, že za hodinu tudy jede autobus do Breazy. Ale teď nastal zmatek, jezdilo tudy spousta autobusů, ale každý stavěl v jiné části prostranství, přitom zastávky nebyly nijak označeny. Místní lidé byli naštěstí velmi hodní a ochotní a navedli nás na správný plac.

Autobus nakonec opravdu se čtvrthodinovým zpožděním přijel. Byl celkem komfortní a byl plný výpravy hluchoněmých. Řidič to dobře krosil - jel po úzkých silničkách dost rychle a předjížděl i v málo přehledných zatáčkách.

Do Breazy jsme dorazili asi za půl hodiny (asi v 8:00). Ještě že jsme tohle nešli pěšky! Nízké kopečky, které jsme viděli z Fagarase kdesi na obzoru osvětlené vycházejícím sluncem, teď narostly do velikosti nefalšovaných velehor. Breaza byla krásná malebná vesnička s malovanými domky, oslími spřeženími a lidmi, kteří nám sami od sebe radili, kterým směrem máme jít. Ať žije Rumunsko (nečekal jsem, že tuto větu někdy napíšu)!

Večer u Cab. Urlea - pohled na cestu vzhůru Z vesničky jsme šli nejprve po polní cestě, která později naštěstí (vzhledem k narůstajícímu vedru) vlezla do lesa. Teď jsme si mohli vybrat z několika ZNAČENÝCH cest. Vybrali jsme tu vrcholovou - jsme přece Vrcholová skupina (pojem vzniklý na akci Slovinsko 1998 jako opak zlenivělé Údolní skupiny)!

Pěšina nejprve prudce stoupala, po čase trochu zmírnila, ale zato se stala dosti krkolomnou. Vedla celou dobu lesem; kromě jednoho dřevorubce, který sekyrou opravoval traktor, jsme na ní nepotkali jediného člověka.

K večeru jsme došli k chatě Urlea. Zalíbilo se nám tu, a tak jsme se rozhodli již nepokračovat a přespat na placu před chatou (i když jsme museli zaplatit symbolický poplatek za místo pro stan). Urlea byla pěkná dřevěná horská chata. Kolem se pásli osli a pobíhali psi, uvnitř byla slušná nabídka zajímavých jídel (typu omeleta s brynzou) za zajímavé ceny. Bylo tam WC a tekoucí pitná voda, která pomocí jakéhosi pochybného zařízení vyráběla elektřinu. Jediné, co se mi nelíbilo, byl způsob vypořádávání se s odpadky. Prostě je házeli do lesa:-(

Před spaním jsme ještě pokecali s nějakými Čechy, které jsme potkali před chatou.

20.7.2001Fagaraš - Urlea

Ráno u Cab. Urlea - začátek výstupu - Kusoň Noc byla pohodová. Zvláštní horskou atmosféru podpořila hudba - tajemné rumunské nápěvy doprovázené hrou na akordeon - vycházející z pokojů, kde pobývali nějací mladí Rumuni.

Ráno jsme s chutí vstali - bylo krásné počasí s krásným rozhledem na hory. Pokecali jsme a vyfotili se s mladými Rumuny, kteří uměli anglicky. Dali nám ochutnat svou samohonku, které tady prý mají ještě asi pět litrů (asi na pět osob), na oplátku ocenili chuť naší slivovice. Rumuni nám nabídli, abychom tu zůstali do večera a dali párty, my jsme ale pospíchali do hor, a tak jsme se s nimi rozloučili a vydali se na prudce stoupající cestu vedoucí od chaty nahoru směrem k hlavnímu hřebeni.

Jak jsme získávali výšku, otvíral se k severu skvělý rozhled na rovinu kolem řeky Olt. Kdesi daleko v mlze jsme rozeznávali město Fagaras, ze kterého jsme vyráželi včera ráno. Postupně jsme vylezli nad pásmo lesa i kosodřeviny a dostali se na travnaté horské pláně s dalekými výhledy, skalkami, jezírky a ovčími stády. Stoupali jsme výš a výš. Začal foukat velmi silný jižní vítr. Byl tak silný, že občas skoro bránil v chůzi.

Došli jsme na horu Urlea a tam potkali včerejší skupinu hluchoněmých. Trochu jsme s nimi pokomunikovali, kupodivu to šlo mnohem lépe než s některými běžnými Rumuny.

Pod Urleou jsme se napojili na hlavní hřebenovou cestu. Chýlilo se k večeru, a tak jsme začali hledat místo na spaní. Bylo nutné najít nějaké závětří. Nakonec jsme se utábořili na místě, kde se hřebínek poněkud snižoval do jakéhosi skoro rovného sedýlka.

21.7.2001Fagaraš - den ve stanu

Stan zasypaný sněhem a kroupami - Oto Noc byla OK, ale ráno se naskytl problémek. Silný vítr přinesl bouřkové mraky. Když jsme viděli, jaké hrozné věci se na nás řítí (nad nedalekým horským masivem bylo absolutní temno prozařované asi ve dvousekundových intervalech pořádnými blesky), začali jsme litovat, že táboříme na hřebínku na otevřeném prostranství. A pak to přišlo nad nás - divoké poryvy větru cukající stanem, krupobití, každou chvíli blesk a hrom.

Když se občas počasí krátkodobě zlepšilo a šli jsme se projít, některým z nás v důsledku silného elektrického pole vstávaly a sršely vlasy na hlavě. Naštěstí to do nás neuhodilo, ale výsledkem toho pekla bylo, že jsme ve stranu strachy přimáčknutí k zemi strávili přes třicet hodin (včetně další noci), čímž jsme téměř dorovnali loňský nechvalný rekord z Bieszczad. Jana to ale naštěstí přežila v pohodě, protože měli stan s Líbou jen pro sebe (kromě druhé noci, kdy jsem se k nim vtírnul já, neboť Otův stan byl přeplněn).

22.7.2001Fagaraš - jez. Galasescu

Menší jezírko u jezera Galasescului - pohled na Vf. Galasescu Ráno jen trochu mžilo, později už byla jen mlha a občas dokonce vysvitlo slunce. Tak jsme neváhali a vyšli, protože další setrvávání na jednom místě už by mohlo být pro naši psychiku nebezpečné.

Šli jsme mlhou po travnatém hřebeni. Kusoňovi bylo už několikátý den špatně, a tak se od nás v jednom sedle oddělil a sešel do civilizace. (Riskli jsme to a pustili ho samotného. Dopadlo to dobře, za pár dní již SMSil z Prahy.)

Cesta dál byla poměrně jednotvárná. Nahoru dolů po travnatých horách; mlha, občas sluníčko a rozhled, často vidět pěkná jezera; občas ovčí stádo, všude ovčí bobky. A poprvé od hory Urlea jsme potkali na těchto horách lidi.

Odpoledne se opět přiblížily bouřkové mraky, a tak jsme slezli do nejbližšího sedla, postavili stany a přespali.

23.7.2001Fagaraš - Moldoveanu

Nic zvláštního se nestalo, jen těsně kolem našich stanů přešlo ovčí stádo. Někdo vymyslel, že ovce neříkají "Bééééé", ale "Bucharééééé" :-). To mě fakt dostalo.

Vrchol Moldoveanu (2544m) - Kolin, Oto, Jana, Líba, Buchy V sedle jsme ještě provedli tělesnou hygienu (jenom s mírou!), protože tu pramenil potok, a pak vyrazili na další cestu. Ta byla, stejně jako počasí, ve včerejším stylu. Došli jsme do sedla Vistei, kde byla jakási útulna - bouda ve stylu bulharských zaslonů a slovinských bivaků. Uvnitř byl mladý Rumun a dvě mladé, celkem pěkné a nepříliš oblečené Rumunky. Chtěly cigára. Teda vlastně nevím, co přesně chtěly, ale my jsme každopádně pokračovali na nejvyšší horu Rumunska - Moldoveanu, která se tyčila nedaleko odtud. No, nedaleko ... ale těch výškových metrů! Byl to dost namáhavý výstup a pak ještě odbočka pár set metrů z hlavního hřebene pěkně drsným terénem po mokrých kamenech a s těžkými batohy. Fakt pořádná nejvyšší hora, ale rozhled kvůli mlze žádný. Potkali jsme tu několik Rumunů a také Čechů, kteří byli praví fajnšmekři - dali si vrcholový doutníček.

Překvapivě následoval dost krkolomný sestup. Dál vedla cesta opět v obvyklém stylu. K večeru jsme sešli z hlavního hřebene pár set výškových metrů k chatě Podragu. Ta nebyla tak príma jako chata Urlea (měli tu velmi malý výběr jídel), ale přesto se nám hospůdka líbila. Byl tam ponurý neosvětlený (elektrické rozvody tam sice byly, ale s jejich funkčností to asi nebylo nejlepší) sál s dřevěnou podlahou a kamny. Na lavicích u stolů sedělo několik skupinek mladých Rumunů. My jsme si taky s chutí taky sedli a objednali si (číšnice naštěstí uměla anglicky) párky s bramborovou kaší a 12° pivo, které se prodávalo v litrové PET lahvi v přepočtu asi za 60 CZK - slušná cena vzhledem k nadmořské výšce. V chatě nás ještě zaujaly plakáty, které ukazovaly, jak se má člověk v horách chovat za bouře. Pochopili jsme z toho asi tak to, že bouře v horách je pěknej průser.

Nedaleko chaty na louce jsme přespali.

24.7.2001Fagaraš - Paltinului

Ráno jsme vylezli zpět nahoru na hřeben a pokračovali. Počasí bylo dnes proměnlivé - mlha, přicházející z údolí, se střídala se sluníčkem a krásnými rozhledy do dolin.

Jezero Podul Giurgiului a ledovec Terén se nejprve příliš nelišil od včerejšího, za zmínku stojí jen krásné horské jezero, do jehož průzračné vody se nořil ledovec. Pak to už bylo zajímavější. Nejprve prudké stoupání, následované dost krkolomným hřebínkem, na jednom místě se zřícenou cestou. Pak přišly dokonce úseky jištěné řetězy.

Dnes se už vyrojilo více turistů. Potkávali jsme mnoho Čechů, Slováků a Rumunů. Potkali jsme i skupinu asi dvaceti veselých Kudrnovců.

Za zmínku stojí ještě tunel, který v jednom místě vede pod fagarašským hřebenem. Na obou stranách hřebene se nachází několik chat a obchodů. Ale sejít k nim by znamenalo ztratit mnoho set výškových metrů.

Přespali jsme v sedle Paltinului, na němž bylo pozoruhodné, že jsme ho kvůli husté mlze prostě nenašli. Jen pomocí Otovy GPSky jsme vybrali místo na rozlehlé travnaté ploše, které jsme definovali jako ono sedlo.

25.7.2001Fagaraš - jez. Caltun

Tábor v sedle pod Vf. Paltinului - stádo ovcí Ráno se mlha trochu rozešla, a tak jsme si opravdu vychutnali rozhled z krásného sedla na okolní horské masivy.

Dnes jsme toho moc nenašli. Jen asi tři kilometry po poměrně mírném hřebeni (s výjimkou skalnatého vrchu Iezerul Caprei) k jezeru Caltun. Překvapilo nás pár Rumunů, které jsme potkali. Byli oblečeni a obuti, jako by šli jen tak na nákup.

Jezero Caltun je krásné a s krásným okolí. Nachází se na horním konci hlubokého údolí, je obehnáno vysokými skalními stěnami a suťovými poli. Je položeno tak, že je skoro pořád ve stínu a vanou tudy dost silné větry. Sídlí zde horská služba reprezentována jednou plechovou boudou a jedním člověkem, který dohlíží na to, aby lidé neznečišťovali jezero a nabírali vodu až z potoka z něj vycházejícího. Přestože nás kdosi varoval, že je s ním těžká domluva, my jsme s ním v pohodě pokecali. Říkal, že sem jezdí hodně Čechů (až 40 stanů najednou), doporučil nám, kde postavit stan, a doporučil nám návštěvu středověkého festivalu konajícího se následující víkend ve městě Sighisoara.

Povařili jsme, pokecali s nějakými Čechy (lidí různých národností tu stanovalo opravdu hodně) a zalehli (dlouho jsme nemohli usnout kvůli ukecaným Polkám z nedalekého stanu, což zvláště iritovalo Kolina, který začal produkovat různé slovanské nadávky).

Věděli jsme, že druhý den musíme vyjít brzy ráno, protože nás čeká dlouhý a náročný úsek.

26.7.2001Fagaraš - Negoiu

Vrchol Negoiu (2535m) - Líba, Oto, Kolin, Jana, Buchy Ráno jsme vyrazili opravdu poměrně brzo. Cesta nejprve stoupala po kamenitém poli, na němž se občas vyskytovaly ledovce. Nad námi čněly vysoké skalní stěny končící kdesi nahoře v mlze. A pak přišla Strunga Dracului (snad Drákulův komín). To je soutěska vedoucí prudce nahoru a jištěná řetězy. Vzhledem k tomu, že byly skály vlhké, to bylo celkem zajímavé. Ale přežili jsme to. Opačným směrem by to bylo asi horší. Nad S.D. následoval krátký kamenitý výstup na druhou nejvyšší horu Fagaraše - Negoiu. Díky mlze opět žádný rozhled. Dost drsný byl sestup po uvolněných kamenech. Museli jsme jít dost pomalu.

Došli jsme do sedla pod vrcholem a rozhodovali se, co dál. Dále následoval nejtěžší úsek - Serbota, prý velmi skalnatý a nejištěný. Vzhledem k tomu, že průvodce doporučovaly chodit tento úsek jen za výborného počasí, zatímco teď byla mlha a skály vlhké, vzdali jsme to a rozhodli se slézt s hor. To jsme také učinili.

Nejprve byl sestup dost nepříjemný (cesta šla před suťová pole), pak jsme se ale dostali do pásma horkých luk a cesta zpohodlněla. Rozevřel se před námi výhled na široké údolí a dále do roviny. Co nás ale vydeptalo, byl fakt, že hned poté, co jsme slezli z hor, se počasí výrazně zlepšilo (naštěstí jen dočasně).

Vodopád v údolí Valea Saratii Pokračovali jsme dolů, cesta se zanořila do lesa a opět zdrsněla - byla dost krkolomná, místy se dokonce menší propasti překonávaly přes kovové můstky. Jana se na jednom místě smekla po vlhké kládě a hodila nepříjemnou tlamu. Naštěstí se jí nic nestalo a v pohodě to rozchodila.

Došli jsme k chatě Negoiu. Třetí a nejhorší chata. Příliš dobře přístupná a velkokapacitní. Moc lidí a ne moc příjemných. Měli asi jen dvě jídla a snažili se vnutit nám vyšší cenu, než je obvyklé. Nasrat! Uvařili jsme si sami.

Cesta dále klesala lesem v serpentinách do údolí a byla celkem v pohodě, i když občas trochu klouzala. V potoce jsme se po dlouhé době pořádně umyli. Voda byla kupodivu docela teplá, i když pěkně prudká. Cesta. vedla dál údolím a byla sjízdná pro auta (až na pár mostů smetených povodní). Potkali jsme karavanu oslů nesoucí zásoby zřejmě na chatu Negoiu.

Cesta dále mírně klesala údolím. Rozpršelo se. Věděli jsme, že k vlaku to je ještě asi 15 km vzdušnou čarou. Nic moc. Ale pomohla nám šťastná nádoba. U cesty zapadla nějakému rybáři jeho dacia do bahna. Asi hodinu jsme mu (hlavně Kolin) pomáhali ji vytáhnout. Nakonec jsme uspěli a on nás za odměnu hodil k vlaku do Porumbacu.

Nádraží v Porumbacu de Jos Jízda to byla skvělá. Nejprve jsme jeli po prašné lesní/polní cestě. Děda to díry-nedíry krosil, co to dalo. Projeli jsme přes malebnou živou vesnici Porumbacu de Sus (horní), kde nemohu nezmínit jeden opravdu krásný kousek, fakt jsem se nestačil divit a otáčet hlavu. Pak začal asfalt, všichni jsme se zaradovali a děda akceleroval. Řízení bral s humorem , když viděl psa, najížděl si tak, jako by ho chtěl přejet.

Nakonec nás šťastné šťastně dovezl na nádraží v Porumbacu de Jos (dolní). Chvíli jsme zjišťovali, jak nám jedou vlaky, a pak jsme šli přespat k řece Olt, která tudy protéká, ohraničená protipovodňovými hrázemi. Po cestě k řece jsme potkali jakéhosi staříka, který se s námi dal do řeči a říkal něco ve smyslu, že nám přeje hodně štěstí a dobré počasí. Jojo, jsou tu hodný lidi.

27.7.2001Rumunsko - Sibiu a Sighisoara

Noc byla dobrá, až na komáry. Rozhodli jsme se, že dnes pojedeme na fest do Sighisoary, protože nám to nezávisle na sobě doporučilo už několik lidí. Oto je proti, ale má smůlu. Chtěli jsme jet prvním vlakem už ve 4:50, což bychom taky udělali, kdybych na mobilu, který jsem použil jako budík, neměl nařízený středoevropský čas. Pěkně jsem si to taky slíznul.

Vyjížděli jsme vlakem kolem osmé ranní. Byl docela zajímavý pohled na nádraží plné lidí oblečených v místních krojích.

Sighisoara - ulička v podhradí Asi v deset hodin jsme dojeli do Sibiu, kde jsme měli pár hodin času. Krásné historické město. Jako na západě. Doporučuju!

Pořádně jsme se nadlábli různého pečiva, dokonce i Kolin už nemoh. Když jsme nastoupili do vlaku, zjistili jsme, že je pěkně narvaný, protože zřejmě všichni jedou na fest. Cesta moc příjemná nebyla, protože jsme stáli a cestující kouřili. Přestupovali jsme ve stanici Copsa Mica. Tam vládl pěknej chaos. Všichni se hrnuli k prvnímu vlaku, který viděli. Ten byl ale na druhou stranu. Mezitím přijížděl správný vlak a zuřivě troubil, protože se řítil do lidí, kteří se hrnuli přes koleje. Vše dobře dopadlo a my jsme chytře využili zmatku, nastoupili do správného vlaku z druhé strany než většina lidí a v pohodě si sedli.

Vystoupili jsme v Sighisoaře. Všude spousta lidí. Pouťové atrakce. Sedáme do parku a občas odháníme dětské žebráky, které nakonec zatýká policie. S časem přibývá lidí a všude to žije. Přesunujeme se do zahradní restaurace a jíme a pijeme. Nahoře na osvětleném hradě probíhá středověký program (hudba, tance), dole na temném náměstí je megadiskotéka. Všude je opravdu velká spousta lidí.

Pozdě večer se opět přesunujeme do našeho parčíku. Tady je teď parta asi třináctiletých dětí. Jedna na svůj věk značně vyvinutá dívčina tancuje zajímavé břišní tance a navazuje anglický hovor s Otou a je vůbec docela veselá.

Nakonec jdeme jako většina lidí k řece, kde přespáváme ve stanu.

28.7.2001Rumunsko - zpět do Maďarska

Dopoledne utrácíme poslední lei a opouštíme Sighisoaru rychlíkem Pannonia. Díky tomu, že máme ještě zpáteční lístky Békéscsaba - Arad, jedeme tímto vlakem rovnou do Maďarska. Kupé je plné, bohužel ne příliš příjemných lidí. Jednou z cestujících je malá holčička, která se poblinká. Fajn cesta.

V Békéscsabě se Jana rozhoduje, že už pojede do Prahy. Bohužel, koupit mezinárodní lístky u blbé pokladní, která navíc umí jen maďarsky, je nadlidský úkol, což Jana velmi špatně psychicky nese a chová se trošičku hystericky. Dokonce jeden Maďar, sedící kousek od nás na lavičce, odchází pryč a říká něco o časované bombě.

Pozdě večer se jdeme ještě projít do centra. Všechno by bylo fajn, kdyby to nebylo v té hrozné nesrozumitelné maďarštině. Ale líbí se mi, že tu skoro všude berou karty Maestro.

29.7.2001Mátra - Pásztó

Asi ve dvě ráno odjíždíme rychlíkem Dacia. Jana jede až do Budapešti a odtud dále do Prahy, my ostatní přestupujeme v Szolnoku a jedeme do Hatvanu a Pásztó, protože jsme se rozhodli, že se ještě podíváme na Mátru (nejvyšší maďarské pohoří).

V Pásztó zjišťujeme, že tu bude folklorní festival, což deptá Otu, ale má štěstí, jdeme do hor. Ale nemáme mapu, a tak bloudíme. Nejprve jdeme v hrozném vedru mezi vinicemi, pak získáváme výšku a lezeme do lesa. A tam se totálně ztrácíme a bloudíme (pěkně hnusným terénem) a jsme naštvaní. Nakonec naštěstí vycházíme ve vesnici na silnici a kousek odtud spíme u silnice v lese.

30.7.2001Mátra - Kékes

Kékes - nejvyšší hora Maďarska (1014m) V noci opět přišla pěkná bouřka, což nás zdrželo. Líba ochořel, a tak odjíždí s Kolinem, kterého to už v Maďarsku sere, do ČR. Já a Oto jsme se rozhodli ještě vylézt na nejvyšší horu Maďarska - Kékes. Přicházíme na autobusovou zastávku a za chvíli se už přibližujeme autobusem. Je to docela komfortní cesta atraktivní turistickou (na rozdíl od té včerejší) oblastí. Škoda jen, že autobus zajíždí do každé vsi, čímž se cesta neúměrně prodlužuje.

Vystupujeme v Mátraháze a jdeme na nejvyšší horu. Je to fraška, prostě taková procházka. Kromě toho na vrchol vede silnice a je tam spousta hospod a televizní vysílač.

Na Kékési se chvíli rozhlížíme a za chvíli už sbíháme (protože chceme také už co nejrychleji do ČR) do Mátrafüredu. Odtud asi za hodinu autobusem do Gyöngyös. Zde se snažím dostat z řidiče, kudy na vlakové nádraží. Pochopí, až když udělám "š-š-š-š", a pošle nás určitým směrem pět set metrů (číslo 500 naznačuje tak, že ho jakoby píše na zem).

Bohužel, po půl kilometru se objevujeme na úzkokolejném nádraží, kde nic nejezdí (jen občas mašinka jako turistická atrakce). Nakonec ale po dalších několika stech metrech nacházíme skutečné nádraží, kde si v kanceláři půjčuju jízdní řád, a zatímco hledám spojení, zaměstnankyně drah se velmi dobře baví tím, že se navzájem prozvánějí mobily s vibračním vyzváněním.

Ještě večer odjíždíme vlakem do Hatvanu. Dál se už dnes nedostaneme, a tak podřimujeme na lavičce.

31.7.2001Mátra - návrat

Náš vlak jede asi ve tři hodiny ráno, ale naštěstí ho přistavují už asi v jednu hodinu. Je velmi komfortní - klimatizace, polstrovaná sedadla a automatické zavírání dveří.

V šest ráno přestupujeme v Budapešti. Frčíme do Komáromu, přebíháme do Komárna. Na nádraží jsou blbý, nejsou schopný nám říct, kolik bude stát jízdenka do Prahy, takže ve směnárně samozřejmě vyměňujeme zbytečně mnohem víc, než potřebujeme.

Jedeme lokálkou do Bratislavy, těší mě, že jedeme rychleji než auta a přijíždíme včas, takže stíháme přestup na rychlík SLOVAN, který už jede přímo do Prahy. Po cestě mě nejvíc těší, když Oto zjišťuje pomocí GPS, že jedeme 140 km/h. Ve vlaku jedeme z Břeclavi s lidmi, kteří byli na dovolené na jižní Moravě. Říkají, že měli hrozné počasí: nejdřív jim pršelo a pak zase bylo takové vedro, že se nedalo nic dělat. No, je vidět, že počasí nepřálo nejen nám.

Globální změny klimatu spojené s extrémním počasím jsou, zdá se, v plné síle tady. Máme se na co těšit. Jsem zvědav, co bude příští rok :-(

Ale i přes nepřízeň počasí musím říct, že to byla skvělá akce a Rumunsko je skvělá země :-)