Rumunsko - Fagaraš, Maďarsko - Mátra

Nerad to pořád opakuju, ale letos jsme zase nestihli zorganizovat Ukrajinu. Nezbytné pozvání jsme po průtazích sice získali, ale až v září, což bylo pozdě.

Takže jsme přešli část hřebene Fagaraše, navštívili festival v Sighisoara a Mátru v Maďarsku - a vylezli na nejvyšší hory Rumunska i Maďarska. To snad stačí.

18.7.2001Fagaraš - cesta tam

Komárno - hraniční most z maďarské strany Odjíždíme klasicky z Hlavního nádraží chvíli před půlnocí. Loučíme se s Alešem a Katkou, kteří mají jet zanedlouho studovat do Ameriky, ale alespoň nám půjčují pár map. Takže je nás šest - Buchy, Jana, Líba, Kolin, Kusoň a já.

Pannonií vcelku pohodlně dorazíme v půl sedmé ráno do Nových Zámků, a osobákem pak do Komárna. Cesta už je to klasická, ani ji nebudu moc popisovat, viz rok 1999 a akce Rila.

Jenom připomenu, že pěšky je to od slovenského nádraží k maďarskému asi 36 minut čistého času, pokud víte kudy máte jít. Peníze se taky dají vyměnit rychle, na hraničním mostě je hned několik směnáren a bez front.

Líba kupuje lístky pro všechny a my stíháme v 8:29 rychlík BEM do Budapešti. Cestou si všímám, že i tady u Dunaje mají Maďaři nějaké hory, ale my se cestou zpátky stavíme na Mátře, to je ještě o kus dál. Na nepřehledném a strašně dlouhém nádraží Keleti se nám kupodivu daří včas najít spěšný vlak do Gyuly a jedeme s ním do Békéscsaby. Cesta nekonečnou maďarskou rovinou ubíhá pomalu. Na chodbičce mě oslovuje nějaký Maďar. Chvíli mi trvá, než pochopím, že chce jenom oheň.

Tady jsme po dvou letech naši cestu trochu inovovali. Místo přechodu Nagylak/Nadlac přejedeme hranice rovnou přes Lökösházu. Vyjde to asi o 100 korun dráž (jedním směrem), ale ten ušetřený čas za to myslím stojí.

Souprava InterPici v Békéscsabě V Békéscsabě jdeme rovnou koupit mezinárodní lístek do Aradu. Zpáteční, protože ten stojí stejně jako jednosměrný, asi 300 korun. Navíc se tady dá v pokladně platit kartou, a to i elektronickou Maestro, a to jsme taky hned vyzkoušeli. Zaplaceno je hned, jenom dost dlouho trvá, než pokladní vyplní mezinárodní lístek. Už se za náma začala tvořit fronta.

Máme čas ještě asi 2,5 hodiny, které trávíme před nádražím. Je tu spousta lidí s obrovskými taškami. Moc je nezkoumám, ale asi to budou Rumuni, využívající výhodných nákupů v Maďarsku (nebo naopak ?). I my nakupujeme poslední zásoby - ale supermarket před nádražím zas tak levný není.

Rychlík do Aradu odjíždí v 16:19. V Lökösháze sledujeme, jak celníci kontrolují protijedoucí Pannonii. Se štaflemi a baterkou prolézají doslova každý kout ve střeše. Tak tudy nejspíš vede balkánská drogová cesta. V Curtici čekáme dost dlouho na rumunské celníky. Nakonec jeden přijde a v pohodě si sedne k nám do kupé. Opisuje si pasy a ptá se, kam jedeme. Říkáme, že na Fagaraš, a už nemá další otázky. To je správně přátelská kontrola, takové kdyby byly všude.

Přijíždíme do večerního Aradu. Na Kolina a Janu, kteří tu jsou poprvé, padá lehká deprese z nádraží plného snědých Rumunů a žebrajících dětí. Po výměně peněz v nádražní směnárně jsou z nás zase jednou milionáři. Chcete být milionářem ? - jeďte do Rumunska Aspoň že už stačili zavést padesátitísícovky, ještě před dvěma roky byla největší hodnota 10000. U pokladny zjišťujeme, že lístky s místenkami (které jsou v Rumunsku povinné) se ještě neprodávají. Dvě hodiny před odjezdem !

Zbývající čas jdeme strávit do parku u hlavní třídy. Je tu veselo, běhají tu děti a psi, sousedé vášnivě diskutují na balkoně. Kolem prochází tlupa mladistvých s omláceným kazeťákem na rameni. My tady jíme a pijeme.

Vracíme se na nádraží, kde už atmosféra poněkud zhoustla. Před jedinou otevřenou přepážkou je ohromná fronta ve tvaru trychtýře, kde postupují jen ti silnější. Už není moc času. Ptám se na informacích jestli se lístky prodávají i ve vlaku. Vůbec mě nechápou. Nakonec se nám daří lístky do Fagaraše koupit - stojí 215 tisíc, a tak už nejsem milionář.

Tentokrát jedeme rychlíkem (TREN RAPID), který je hodně drahý (na rumunské poměry samozřejmě). Takže je tu pořádek, prázdno a bezpečno. Fotíme se s balíky bankovek, zabíráme dvě kupé, a usínáme.

19.7.2001Fagaraš - Breaza, Cab.Urlea

Ve vlaku se spí tak dobře, že ve Fagaraši se sotva stačíme vzbudit a vystoupit. Je 3:55 ráno. Odjíždí náš vlak i ten samý rychlík ve druhém směru, který ho tu křižuje, a nastává úplný klid. Nabíráme si pitnou vodu, která tu na nástupišti teče z vodovodu.

Snídaně ve vesnici Breaza Panuje tu socialistická atmosféra. Na nádražním záchodě spí toaletářka, které nestojí za to se kvůli 500 Lei (0,7 Kč) budit. Před nádražím spí dva taxikáři ve svých autech. Budíme je a ptáme se, kolik by stála cesta do Breazy. Chtějí příliš mnoho. Smlouvat nechtějí, asi nemůžou.

Autobusová zastávka tu sice je, ale jízdní řád tu žádný není. Takže nám nezbývá, než jít pěšky. V 5:10 přecházíme přejezd na západním konci nádraží, a jdeme směrem na jih po louce podél takové říčky, směrem kde tušíme hory.

Před šestou přicházíme k továrně za městem. Je kupodivu v provozu, a tak je tu živo. Asi nastupuje nová směna. Lidi z předchozí noční očividně končí v hospodě, která je hned naproti. Ale hlavně, že tu jezdí hodně autobusů, opět bez jízdních řádů. Ptáme se paní u stánku, kdy jede ten náš. Posílá nás na druhý konec prostranství, kam skutečně správný autobus přijel, i když až asi kolem půl osmé.

Asi 18-kilometrová cesta do Breazy stála 25 korun. Kromě nás s ním jela početná výprava hluchoněmých Rumunů, kteří gestikulovali přes celý vůz. Do Breazy jsme dorazili po osmé. Typická rumunská vesnička pod horami - prašné cesty, povozy i nová auta, obchůdek s potravinami, prase volně pobíhající po cestě. Někteří tu hned po ránu ochutnávají místní pivo. Místní lidé nám ochotně radí, po které značce se máme vydat. Zatím ale vedou všechny značky společně, po cestě na jih. Kolem se objevuje pár novostaveb luxusních chat.

Chata Cabana Urlea od západu Po jednom kilometru v polích za vesnicí začíná být nesnesitelné vedro. Sundaváme teplé oblečení z nočního vlaku a pokračujeme až k místu zvanému na staré mapě "Bufet". Skutečně tu nějaký bufet je, ale nás nezajímá. My se dohadujeme, kam dál, jestli na chatu Urlea (cabana Urlea), nebo více východněji po hřebeni. Vybíráme první možnost, a dál jdeme po značce "červené kolečko", která označuje hřebenovou cestu k Cab. Urlea.

Cesta prudce stoupá serpentinami lesem. Překračujeme hranici 1000m. V nejprudším kopci lesní dělník opravuje traktor, kolo má odmontované. Jinak ale dnes nikoho nepotkáváme. Po poledni na nás doléhá únava z 29 hodinové cesty vlakem. Na jedné pasece spíme, jíme a odpočíváme skoro čtyři hodiny, než se těm aktivnějším (třeba mně) podaří ostatní přesvědčit ostatní k dalšímu pochodu.

Další cesta nabízí krásné rozhledy zpátky na Breazu a rovinu pod horami. V pět hodin přicházíme na rozcestí s údolní cestou (značka "modrý trojúhelník") a po půl hodině k chatě Urlea. U chaty je spousta psů, oslů, a lidí, mezi nimi samozřejmě i Češi, protože ti jsou všude.

V chatě prodávali celkem levné jídlo (omeleta 15 korun), a koupil jsem tady tuhle mapu Fagaraše. Bohužel taky chtěli 10 korun za každý stan, ale to zase není tak moc, zvlášť když tady jsou záchody a voda.

Ještě nás zaujalo, že na vodní zdroj měli přidělaný jakýsi generátor a od něj dráty do chaty. Nevím, k čemu jim to bylo, spočítal jsem, že to mohlo dávat max. 5 wattů. Jo, a odpadky tu házejí rovnou do lesa, a to zřejmě odjakživa - takže ekologie nic moc.

20.7.2001Fagaraš - Urlea

Ráno u Cab. Urlea - začátek výstupu - Kusoň Tak dnes ráno bylo opět pěkně (že to je naposledy, to jsme nevěděli). Ještě než jsme ráno v devět vyrazili po strmé cestě dál ke hlavnímu hřebenu Fagaraše, poklábosili jsme se skupinou náctiletých Rumunů. Přemlouvali nás, ať s nima zůstaneme na chatě a zachlastáme. My ale radši chodíme po horách, tak jsme se s nima jenom vyfotili.

Cesta vedla nejdřív prudkým širokým průsekem, skoro sjezdovkou. Pak se les postupně snižoval, až jsme se prodírali klečí. Opět bylo vidět do roviny pod horami. Já jsem šel napřed, dokud mě nezastavil toulavý pes. Obcházel kolem asi čtvrt hodiny a neúnavně štěkal. Po tom, co jsem slyšel o psech a Rumunsku, jsem rychle posbíral nějaké šutry, ale pes se naštěstí pořád držel v uctivé vzdálenosti.

Po jedenácté jsme zdolali 2000 metrovou výškovou hranici a na pláních před Vf. Mosu poobědvali. Byl tu i mobilní GSM signál, jako ostatně na celém fagarašském hřebeni. Signálový stín je jenom na jižních svazích, kde je míň civilizace. Ale co byste chtěli, před takovými pěti lety byste si ani neškrtli.

Po skalnaté stezce po úbočí Vf. Mosu jsme se dostali do sedla Curmatura Mosului, kde se napojuje jedna vedlejší hřebenová trasa. Tady taky nabral na síle jižní vítr, který dosud brzdil hřeben Fagaraše. Nedalo se v něm skoro jít, odpočinout se dalo jen v závětří, jako třeba v sedle před Vf. Urlea.

Ve čtyři hodiny jsme se vyškrábali nahoru na Vf. Urlea. Je to jeden z mála vrcholů, na který se dá vylézt. Jinak je totiž hřebenovka většinou obchází. Tady jsme dnes potkali prvni lidi - a zrovna naše známé hluchoněmé z autobusu ! Měli strašnou radost, že nás vidí. Navzájem jsme si na mapě ukázali, kudy jsme šli, a vůbec jsme si s nimi rozuměli líp než s normálními Rumuny.

Pod Urleou se připojila i hlavní hřebenová trasa od jihovýchodu. Moc daleko už jsme dneska nedošli. Po kilometru jsme našli takový rovný plácek. Foukal opravdu prudký vítr, co jste nedrželi, to nadobro uletělo. Přesto jsme povečeřeli a postavili stany - skoro na hřebínku, a to bylo špatně.

21.7.2001Fagaraš - den ve stanu

Stan zasypaný sněhem a kroupami - Oto, Buchy Ráno to vůbec nevypadalo dobře. Od jihu vítr přivál černé bouřkové mraky, takže byla v podstatě pořád tma. Při pohledu na blesky, které křižovaly okolní hřebeny, jsme volbu tábořiště začali považovat za osudovou chybu.

Takovou bouři v horách jsem ještě nezažil. Buchy a Kusoň, kteří spali venku, se ukryli do stanu, kam se nemohli vejít. Krupobití zasypalo stan takovým způsobem, že jsme museli zevnitř držet stěny, aby je tíha krup nepřitlačila k zemi. Diskuze, co by se stalo se stanem po přímém zásahu bleskem, vedla tak daleko, že jsme na určitou dobu dokonce odstranili z kupole tyčky, aby nevyčnívala nad terén.

Naštěstí to stan i my přežili, ale počasí bylo zbytek dne nestabilní, takže jsme zůstali na místě až do dalšího rána. Okolní hory ještě dlouho vypadaly zasněžené jako někdy v prosinci. Po dvou dnech se taky vyskytl nedostatek vody, který jsme řešili převařováním krup.

22.7.2001Fagaraš - jez. Galasescu

Dnes ráno se počasí trochu umoudřilo. To znamená, že místo bouřky jen občas mrholilo. Mohli jsme konečně vyjít. Je sice už jedenáct, ale kvůli mlze je dost šero. Cesta zprvu vede po úbočí jižního svahu. V mlze potkáváme stádo ovcí a už poněkolikáté se přesvědčujeme, že pro ně není žádný svah dost prudký.

Tábor u jezera Galasescului Na rozcestí pod Cheia Bindei nás opouští Kusoň a schází dolů do vesnice Victoria. Už mu několik dní není dobře, dohadujeme se, jestli ho máme nechat jít samotného. Nakonec se ale v pořádku dostal do Prahy a o cestě nás informoval SMSkami.

V sedle Fereastra Mare nacházíme nadějnou šipku APA (voda). A skutečně, 140 metrů na jihozápad od sedla je pramen. Není moc vydatný, ale za 10 minut máme všechny flašky zase doplněné. Sedlo Fereastra Mica je travnaté a je tu výhled na jih na salaše. Zastavujeme se a vaříme si oběd.

Dnes jsme se daleko nedostali. Obešli jsme ještě Vf. Galasescu a v  ostrém sedle/hřebínku za ním potkali opět nějaké Čechy. Je sice teprve půl páté, ale z dálky se už zase ozývá bouřka, a tak scházíme dolů k jezeru Galasescului (na některých mapách se jmenuje "L.Estic Valea Rea", tedy východní jezero Valea Rea). Je tu nespočet menších jezer okolo a u nich stavíme stany, na místě radši více chráněném než minule.

23.7.2001Fagaraš - Moldoveanu

Ráno nedaleko prošlo stádo ovcí a těsně kolem stanů taky dva psi. Stále ovšem drobně pršelo, takže jsme vyrazili až v poledne. K bivaku Portita Vistei to bylo jen tři čtvrtě hodiny. Je to taková zděná bouda nedaleko sedla, nad dolinou s jezerem Valea Rea (západním).

Bivak v sedle Portita Vistei Je obsazená nějakými Rumunkami, které se ptají, jestli máme cigarety. Nemáme, a tak jdeme dál. Na Moldoveanu, což je s 2543 m nejvyšší hora Rumunska. Nejdřív 200 výškových metrů na Vistea Mare, a pak odbočka po dost drsném hřebínku. Radši tudy běžte bez batohů. Hlavně si dejte pozor před prostředním sedýlkem.

Nahoře na Moldoveanu jsou samozřejmě opět Češi. Zatímco my se fotíme a mobilujeme, oni si v klídku zapalují doutníky. Škoda jenom, že kvůli mlze a mrakům není nic vidět. I tak tady trávíme asi tři čtvrtě hodiny - vždyť nejbližší vyšší hora je až Musala v Bulharsku !

Další cestou se pořád díváme zpátky, jestli se mlha nad Moldoveanu nerozplyne, abychom to mohli vyfotit. Když už se zdá, že jo, Kolin stále čeká na lepší podmínky, až zase není vidět vůbec nic. Tak alespoň fotí salaše hluboko v údolí pod námi.

K večeru jsme se rozhodli sejít (je to asi na půl hodiny) z hřebene k chatě Podragu. Je to kamenná budova u jezera, která má očividně lepší časy už za sebou. Chvíli hledáme, kde je vlastně vchod. Uvnitř je nepříliš osvětlená jídelna. Dneska mají bramborovou kaši s párkem za 58 korun. Po čínských polívkách vítaná změna. Já jsem tu zase koupil pěknou panoramatickou mapu i s průvodcem ve třech jazycích. Na stěně tu visí osvětový plakát s pravidly, jak se chovat v horách za bouřky. Je vidět, že nedávným noclehem jsme porušili snad všechna.

Na nocleh se raději ani neptáme, a lezeme se utábořit kus zpátky nahoru po cestě, ať to máme zítra na hřeben blíž.

24.7.2001Fagaraš - Paltinului

Jezero Podul Giurgiului a ledovec Počasí se dnes umoudřilo, slunce osvětlovalo i náš tábor v údolí. Nad hlavním hřebenem se ale pořád vznáší mlha. Vracíme se nahoru do sedla Podragu, a pokračujeme pohodlně po vrstevnici k jezeru Podul Giurgilui. Krásné jezero z části pokryté ledovcem.

Následuje dost prudký a náročný výstup k dalšímu hřebínku. Nahoře se mlha rozestupuje a my fotíme výhledy na všechny strany.

Pokračujeme po zajímavém hřebínku s pomníčkem Monumentul Nerlinger. Blížíme se k místu, které je v mapě označené vykřičníkem a drsným názvem "La trei pasi de moarte", něco jako "Tři kroky ke smrti". Cesta je na jednom místě stržená a objevují se i řetězy. Tak hrozné to ale není - nejvíc zdržují ostatní turisté, kteří jdou proti nám. On se totiž většinou Fagaraš přechází od západu a my jdeme opačným směrem.

Stezka traverzuje ledovec se sklonem kolem 45°, snažím se nedomýšlet, jak by dopadl jeho nedobrovolný sjezd. Potkáváme tady dokonce celý zájezd českých turistů a vyptáváme se na další trasu, hlavně na obávanou Strungu Dracului.

O kus dál nám cestu zastupuje stádo ovcí. Je jich tolik, že se mezi nimi prostě nedá projít. Nezbývá nám, než čekat, až je ovčák a psi popoženou.

Další cesta probíhá ve znamení husté mlhy a občasného drobného deště. Mineme jezero Capra, hluboko pod námi vede silniční tunel - v díře mezi mraky sledujeme shora civilizaci kolem něj. Aut a lidí je tam hodně, ale na tu dálku není nic slyšet. Zvláštní pocit.

Dnes končíme v sedle Paltinului, které v husté mlze nacházíme jen pomocí GPS, a stavíme tu stany. Až další ráno zjišťujeme, že je to rozlehlé travnaté sedlo ideální pro táboření. I voda tu je, dál po cestě na jihozápad, ale 200 metrů z kopce.

25.7.2001Fagaraš - jez. Caltun

Jezero Caltun s bivakem Salvamontu Jak už jsem říkal, ráno byla mlha pryč, a my konečně vidíme, kde to vlastně jsme. Prochází tudy stádo ovcí se psy, ovčák po nás chce cigarety, co jiného.

Cestou na Vf. Laitel míjíme kovový kříž připomínající, že se tu kdysi zabil dvacetiletý student chemie. To se nelíbí hlavně Kolinovi, na kterého popis přesně sedí.

Na vrcholu (Vf. Laitel je další z mála vrcholů, na který se dá na Fagaraši vylézt) se počasí opět zkazí. Takže dnes už toho moc neujdeme. Na úsek Strunga Dracului-Serbota je totiž třeba údajně celý den a dobré počasí, a my nemáme ani jedno.

Za hustého deště přicházíme k jezeru Caltun. Je ze tří stran chráněné horskými masivy, což má nepříjemný důsledek - je tady dost zima. Je tu i plechová bouda horské služby Salvamont. Obývá ji jeden člověk, který přiděluje místa pro stany, v boudě ubytovává nešťastníky bez stanů a dává pozor, aby lidi nenabírali vodu z jezera, ale jenom z odtékajícího potoka. Asi je to potřeba - turistů je tu opravdu hodně, je to jediné místo k přespání široko daleko.

Jdeme spát brzo - zítřejší úsek bude náročný.

26.7.2001Fagaraš - Negoiu

Závěr soutěsky Strunga Dracului - Oto Vstáváme snad úplně první z lidí, co tady táboří. Líba s Janou vycházejí dřív, a nasazují tak rychlé tempo, že je dlouho nemůžeme dohnat. Cesta nejdřív vede kamenným polem. Vypadá to asi tak, že značka je nakreslená tu a tam v moři 3-5 metrových balvanů. Kudy vlastně jít, to si musí asi každý domyslet. Navíc je mlha a po nočním dešti je všechno mokré.

Po jednom kilometru odbočuje doleva žlutá značka. Tudy máme poslední šanci obejít Strungu Dracului přes Strungu Doamnei, která je prý pohodovější. Takže nic pro nás. Řetězy se objevují už nějaký kus před soutěskou. Soutěska samotná je jištěná taky, ale někde jsou řetězy přidělány dost nešikovně. Zvlášť když lezete s batohem. Nakonec jsme to nějak zvládli. Nahoře se taky zase připojila ta žlutá značka.

Líba s Janou pořád nikde. Obáváme se, jestli v té mlze, bez mapy (a GPS) někde neztratili cestu. Ale za chvíli je doháníme na Negoiu. Je to druhá nejvyšší hora (2535 m), a zase žádný výhled kvůli mlze. Tak se tu jenom vyfotíme, a sestupujeme do sedla Saua Cleopatrei.

Tady nás čeká závažné rozhodnutí, jestli pokračovat dál na Serbotu. Prý je to "úzký exponovaný a nejištěný hřebínek", některým se tam moc nechce. Ale na druhou stranu, když to přelezl celý Kudrnův autobus ? Čekám, že se pohádáme, ale protože je pořád mlha a začíná pršet, se rozhodujeme sejít dolů k chatě Negoiu.

Jedna z lávek na cestě k Cabana Negoiu - Líba Sestup vede nejdřív dost prudce po suti, ale od nějakých 1800 m už je to jenom široké travnaté údolí s potokem, vodopády a nezbytnými stády ovcí. Jen co jsme slezli takhle dolů, se podle zákona schválnosti počasí zlepšilo, mraky nad vrcholky se rozplynuly. Je vidět i obávaný hřeben Serboty.

Poslední kilometr před chatou Negoiu byl ve stylu Slovenského ráje - krkolomná stezka, ale dobře zajištěná dřevěnými i kovovými můstky. Po jedné mokré kládě Jana uklouzla a zřítila se kousek pod cestu. Naštěstí nic vážného, lepší než kdyby se to stalo někde na hřebeni.

Chata Negoiu je příliš velká a přístupná. Je tu plno rekreantů. Jdeme se zeptat dovnitř, kolik by stálo nějaké jídlo. Kluk za pultem říká cenu, ale starší chlap, asi šéf, ho opravuje na cenu asi o polovinu vyšší. Zjevně protože jsme (západní) cizinci. Tak to ne. Jdeme se najíst z vlastních zásob.

Po obědě se vydáváme dolů směr Porumbacu. Varianta vrátit se zpátky na hřeben (1000 výškových metrů) už tak definitivně padla. Jednak jsme příliš zlenivěli, a taky jsme se rozhodli podívat do Sighisoara. Tamní středověký festival nám totiž nezávisle doporučilo už několik lidí. Mně se to moc nelíbí, ale jsem přehlasován.

Za chatou Negoiu se ještě jednou přesvědčujeme, že Rumuni si s odpadky problémy opravdu nedělají. Asi dva kilometry klesáme po lesní serpentině, než přijdeme na silnici vedoucí údolím řeky Serbota, později Raul Mare. Nebýt stržených mostů, projelo by tudy i auto. Takže zásoby pro chaty dovezou kam až to jde, a dál na oslech. Jednu oslí karavanu jsme taky tady potkali.

Rybář, vyhrabané auto a my Pochod po silnici je úmorný - k vlaku do Porumbacu de Jos je to 18 km vzdušnou čarou ! Míjíme taky kamenný lom, který je v provozu, takže se přidávají těžké náklaďáky, nebezpečně nás předjíždějící na úzké silnici. Navíc zase začíná pršet, a tak to vypadá dost špatně, do večera to sotva stihneme.

Od další cesty nás zachránilo setkání s místním rybářem. Jeho Dacia mu zapadla do bahna, a my jsme ji přes hodinu pomáhali vytáhnout (teda hlavně Kolin a Líba). Za to nás odvezl až na nádraží.

Jízda byl zážitek sám o sobě - vůz přetížený šesti lidmi a batohy na střeše budil ve vesnicích zaslouženou pozornost. Řidič se mistrně vyhýbá kalužím, když později začíná široká asfaltka, je mu jedno, po které straně jede. Dokonce nás pohostil jakýmisi koláčky.

Nádraží v Porumbacu je typicky rumunské - celkem čisto, nezbytná státní vlajka, zachovalá studna s rumpálem a zcela nezachovalé záchody. Zjišťujeme tu jízdní řád, a odcházíme přespat k řece Olt, na betonovou plochu u mostu. Takže na zítřek je v plánu přesun do Sighisoara přes Sibiu.

27.7.2001Rumunsko - Sibiu a Sighisoara

V Porumbacu krátce před příjezdem našeho vlaku Nejdřív jsme plánovali vyjet do Sibiu prvním ranním vlakem (kolem páté), ale samozřejmě se budíme asi čtvrt hodiny předtím. Chvíli panuje chaos, protože se neví, jestli máme spěchat nebo se na to vykašlat. Vítězí druhá, pohodlnější možnost, tak si pospíme do osmi.

Před odjezdem se na nádraží shromažďuje dost místních lidí, ale vlak narvaný není. Někde u Talmaciu se k naší trati připojuje nákladní úzkokolejka a vede až do Sibiu - a je dokonce provozuschopná, v Sibiu jsou úzkorozchodné lokomotivy i depa.

V Sibiu si dáme čas na prohlédnutí centra města. Je to tu jako u nás. Celkem pořádek, na náměstí se hraje streetballový turnaj, v supermarketu zboží jako v Čechách za ceny jako v Čechách. Jenom v okolních uličkách Dacie místo škodovek. Tak tady nakupujeme, my jídlo a pití, Jana samozřejmě nějaké oblečení.

Odpoledne pokračujeme vlakem dál. Je pořádně plný (že by všichni jeli na festival ?), a tak sedíme/stojíme na chodbičce u dveří. Nic moc, protože tady je plno taky, a navíc tady všichni kouří. Chlap naproti dokonce doslova pod nos své asi čtyřleté dcerky. To jsou poměry.

Sibiu - centrální náměstí Dveře vagónu se zavírají na řetěz. V další stanici ho chci dát pryč, aby mohli lidi nastoupit - ale chlap naproti mi naznačuje, ať to nedělám. Za chvíli vyndavám a zapínám mobil - on zas ať ho schovám. Tak já už tady ničemu nerozumím, v rumunském vlaku se asi nesmí vůbec nic.

Přestupujeme v Copsa Mice. Všude davy lidí, hrnou se přes koleje ještě 10 sekund před příjezdem vlaku. My prozíravě nastupujeme do vlaku z druhé strany, takže včas zabíráme místo k sezení.

Sighisoara je fakt pěkné město - zabírá celé údolí pod Draculovým hradem, a zvlášť na levém břehu jsou samé historické domy. Teď je tu ale pěknej bordel. Spousta lidí, stánky se vším možným (hlavně maskami Draculy), hospody taky plné lidí. V podhradí obrovská technoparty. Se středověkem to má společného málo. Pořádek udržují polovojenské hlídky se samopalama.

Usazujeme se v parku před hradem a střídavě podnikáme vycházky do okolí. Jdu podívat na hrad, kde je hospoda na hospodě, mezi nimi i "Dracula", podle jednoho člověka na horách nejlepší podnik v Rumunsku. Pivo tu teče proudem. Ale dá se tu najít i kulturnější program - pódium, kde hrají historickou hru se středověkou hudbou, škoda, že rumunštině nerozumím.

Pak Kolin objevuje prý výhodnou hospodu na kraji města, kam se přesouváme. Je to v podstatě zahrada rodinného domku, která se na hospodu mění Sighisoara - ulička v podhradí jednou do roka. Párky ohřívají v mikrovlnce, hranolky krájí babička v kuchyni. Rodinný záchod je teď pro všechny. Ale je tu dobře, tak tu vydržíme hodně dlouho.

Už za tmy (docházejí nám totiž peníze, musíme si nějaké nechat na vlak) se přesouváme zpátky do parku. Protější lavičku tady obsazuje parta dětí, rozdováděných všudypřítomným technorytmem a kdoví, čím ještě. Jedna asi třináctiletá holka před námi předvádí břišní tance a snaží se se mnou (asi) seznámit. Já si ale radši zachovám slušnou pověst, teda jestli nějakou mám.

Kolem půlnoci ještě jdeme na nádraží koupit jízdenky na zítřejší Pannonii do Aradu. V půl třetí už jsme (narozdíl od většiny města) dost unavení a jdeme přespat k řece.

28.7.2001Rumunsko - zpět do Maďarska

Stejný nápad přespat u řeky mělo asi sto dalších lidí. Nějaký exhibicionista dokonce po ránu nahý skáče do vody (no tady, uprostřed města ...). My posnídáme a odcházíme k nádraží, kde utrácíme poslední Lei. Na rumunskou půdu už totiž nevkročíme, máme totiž ty zpáteční lístky Békéscsaba - Arad. Takže jízda je jednotvárná a trvá celý den.

V Békéscsabě se nás, kteří pokračujeme na Mátru, rozhoduje opustit Jana. Vysvětlit pokladní, že chceme mezinárodní jízdenku do Prahy je nad naše síly a skoro i nad síly ženské z informací. Pokladní ani neví, kde Praha je. Ze složitého jednání je Jana psychicky na dně a úplně ji dorazí, když ji pořád dokola vysvětluju, že v Budapešti je přece jednoduché přestoupit. Div mě nezabije.

Nejbližší vhodný vlak odjíždí až ve 2:50, a tak máme zase příležitost strávit noc ve městě. Je tu hezky, samé pěší zóny a fontány. Je tady taky větší klid, dá se spát i na lavičce. K ránu všichni odjiždíme směr Budapešť, Jana jede dál do Prahy, my vystupujeme v Szolnoku. Po přestupu v Hatvanu asi v 8 ráno přijíždíme do Pásztó.

29.7.2001Mátra - Pásztó

Pásztó je městečko pod Mátrou, nejvyšším maďarským pohořím. Procházíme ho rychle, protože je nechutně vedro. Projdeme vinicemi za městem a pod stromem mezi poli dospáváme probdělou noc.

Po důkladném odpočinku (od desíti do pěti odpoledne) se vydáváme do hor. Bohužel máme jenom automapu, a tak spolehlivě mineme turistické značky a až do večera bloudíme neprůchodným listnatým lesem, což hlavně Kolinovi znechutí Mátru a celé Maďarsko. Jediné zajímavé věci po cestě jsou lidi, co tu létají s paraglidingem, výhled na vzdálenou (škoda) vodní nádrž a zarostlý vrch Nyikom. Ale my ještě nevíme, že se tak jmenuje.

Skoro už za tmy se nějak vymotáme na silnici u vesnice Kulcsosház. a projdeme Mátrakeresztes (to jsou názvy, co ?). Po krátkém nočním pochodu spíme v lese u silnice.

30.7.2001Mátra - Kékes

Televizní věž na vrcholu Kékese V noci přišla zase pořádná bouřka, sotva stačíme postavit tropiko od stanu. Ráno se navíc Líbovi vrací jeho vleklá choroba, a tak s Kolinem odjíždí do Prahy. Zůstáváme jenom já a Buchy, na koho zbývá pokořit nejvyšší "horu" Maďarska - Kékes (1014 m). A bude to co nejpohodlněji, totiž autobusem.

Na nejbližší autobusové zastávce (Fallóskút) vzniká problém. Jak řidiči vysvětlit, kam vlastně chceme, když nemáme mapu ? Lidé na zastávce nám nepomohli. Až když řidiči názorně na Psionu nakreslíme, že chceme co nejblíž ke Kékesi, pochopí to, a jedeme do Mátraházy.

Autobus objíždí všechny vesnice a trvá to dlouho. Je však vidět, že Mátra je mnohem hezčí, než jsme mysleli. Opravené domky, všude pohoda, prostě turistická (a prý dokonce lázeňská) oblast.

V Mátraháze kupuju u stánku tuhle mapu, a tak už víme, kudy dál. Šlo by to i po silnici, ale tak hluboko jsme ještě neklesli. Nahoře na Kékesi je mohyla v národních barvách a televizní vysílač. Taky plno hospod a sjezdovek, a samozřejmě daleký rozhled do maďarské roviny.

Chceme už taky co nejrychleji domů, tak rychle scházíme do Mátrafürédu. Je tu nádraží zajímavé úzkokolejky, ale poslední dnešní vlak už je pryč. Tak si ještě dám palačinky (to je maďarská specialita, mají je všude) a do Gyöngyöse jedeme autobusem. Po chvíli nalézáme správné vlakové nádraží (řidič autobusu nás poslal na úzkokolejné) a posledním vlakem odjíždíme. Ještě přestup ve Vámosgyörgu a jsme zase v Hatvanu. Dál už nejede dneska nic, až ve 3:11, to je za 4 hodiny.

31.7.2001Mátra - návrat

Naštěstí náš vlak, který přijel od Budapešti už asi v jednu, nechávají otevřený, takže mužeme spát uvnitř. Je to moderní vůz, otevírání dveří tlačítkem, zavírání automatcké asi po 3 minutách, pohodlná sedadla. Budí nás až průvodčí, když se vlak rozjede.

Prospím i další úsek z Budapešti do Komáromu. Úspěšně procházíme hraniční most, stíháme osobák do Bratislavy přes Dunajskou Stredu. V Bratislavě-Novém meste zase rychlík Slovan až do Prahy.

Tak jsme zase doma. Počasí nám sice nepřálo, ale přežili jsme to.