Slovinsko - Julské Alpy

Původně jsme letos chtěli jet do Bulharska, to ale nakonec nějak nevyšlo, a tak se jelo do Slovinska. A to vůbec nebyl špatný nápad. Hory jsou tam krásné, počasí bylo taky skvělé, parta byla skvělá - co víc si lze přát.

Bylo nás dvanáct - celkem velký počet, proto není divu, že jsme se hned první den rozpadli na dvě skupiny. Šest lidí přebývalo převážně v údolí, nás zbylých šest chodilo převážně po horách.

Všechno, co je zde napsané, je z mého pohledu, tj. z pohledu člena Vrcholové skupiny. Tedy nic objektivního.

Většinu času jsme strávili v Julských Alpách. Obvykle jsme tábořili na jednom místě a dělali túry do okolí, provedli jsme jen jeden vícedenní přechod s těžkými bágly na zádech - to když jsme se přesunovali z Ukanci do Trenty. V horských chatách jsme spali jen dvakrát a bylo to dost drahý.

31.7.1998Julské Alpy - cesta tam

Jeli jsme autobusem ze Želivskýho v 18 hodin. Naším dopravcem byl XXX (nechci dělat reklamu) (ale kašlu na to - kvůli častým dotazům: Byl to JUDr. Jan Hofmann (pokud vím, už neexistuje:-) - Eurolines, předprodej v kanceláři Bohemiatour; linka Praha - Pula), což nebyl příliš uklidňující fakt, XXX je ovšem nejlacinější. Nekupte to, když zpáteční jízdenka do Lublaně stojí 1035,- Kč. Museli jsme platit sice ještě dvacku za zavazadlo, ale to je pakatel, když jeden batoh váží přes dvacet kilo.

Aktuální poznámka: dneska se do Jesenice a zpět dostanete za cca 1500,- vlakem. Pravidelná autobusová linka sem už zřejmě nejezdí.

XXX se nezapřel. Přijela stará Karosa a už při nastupování došlo ke konfliktu mezi řidiči a cestujícími. Dva lidi si totiž brali do autobusu kola. Řidiči nejprve rezolutně odmítli, něco takového nepřichází v úvahu. Kola se autobusem přece nevozí. Cyklisti se bránili, prý jim v cestovní kanceláři řekli, že převážení kol autobusem je běžné... Po určité výměně názorů se však řidiči nechali obměkčit a kola naložili dozadu na pětku.

Cesta probíhala celkem hladce. Na D1 byla sice zácpa, té se ale řidič chytře vyhnul jízdou v odstavném pruhu. Za to si vysloužil troubení od kamiónů a potlesk od cestujících. Rakušani ani moc nebuzerovali, jenom nás zvážili a zkontrolovali brzdy, zato Češi vybrali od všech pasy. Ale to nás moc nezdrželo. Horší byly zácpy na rakouských dálnicích a řidičova neznalost cesty. U Salzburgu totiž omylem vjel do Německa.

Díky různým zdržením se samozřejmě nepodařilo dodržet jízdní řád, i když jel autobus pěkně rychle. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Řidiči totiž kvůli zpoždění změnili trasu a jeli přes Karavankentunnel namísto zapadlého hraničního přechodu Unterloibt. Tím pádem jeli přes Jesenici - první obec za tunelem na slovinském území, obec, která se nachází nedaleko Julských Alp - a tam nás na naší žádost vysadili brzy ráno u benzínové pumpy.

1.8.1998Julské Alpy - Ukanc a Bohinjské jezero

Chatky v Ukanci Velmi rychle a ve zmatku jsme vylítli z autobusu a zůstali opuštěni na parkovišti u první benzínové pumpy na Slovinském území. U dálnice, asi v pět ráno, ospalí po dlouhé cestě autobusem.

Když jsme se trochu rozkoukali a osvěžili se u pumpy, začínalo už svítat a kolem se objevovaly temné obrysy hor. My jsme asi po půlhodině našli podchod pod dálnicí a vydali se na nádraží do Jesenice.

Nádraží jsme našli za chvilku, ale už jen tahle cesta byla pěkně namáhavá, alespoň pro mě - přestože jsem se toho snažil v autobusu co nejvíc sníst, byl batoh hrozně těžký. Tipuju tak 25 kg. No - však ono toho jídla časem ubude a bude líp.

Nádraží bylo normální v českém stylu - pár kolejí, jedno zastřešené nástupiště s lavičkama, nesrozumitelný rozhlas, špinavé záchody. Co bylo ale pozitivní, to byla už v těchto ranních hodinách otevřená trafika se směnárnou. Proto jsme si hned vyměnili prachy v kurzu 1 DM = 94 SIT.

Pak jsme asi dvě hodiny čekali na vlak. Jeli jsme s ním do Bohinjske Bistrice. Cesta byla docela zajímavá - trať byla samý tunel, jinak byl z vlaku pěkný rozhled na hory, viděli jsme i jezero Bled. Z Bohinjske Bistrice jsme jeli autobusem, sice jenom třetinovou trasu oproti vlaku, ale za stejnou cenu (asi 250 SIT), a to jsme ještě dostali skupinovou slevu. Ceny ve Slovinsku jsou opravdu podivné. No, ale aspoň měl ten autobus klimatizaci.

K polednímu jsme přijeli autobusem do vesnice Ukanc, ležící u Bohinjskeho jezera. Tady to už fakt vypadalo jako ve velehorách. Horské jezero leželo v hlubokém údolí, okolo se tyčily horské masívy, které nevypadaly, že by se daly slézt. Vesnice se skládala pouze ze samoobsluhy, kempu, hotelu a několika chat, z nichž na většině bylo napsáno “Zimmer frei”. Je ale pravda, že domy byly pěkné, v alpském stylu, opravené, s květinami v oknech. Tím je tedy Slovinsko v Evropě o trochu dále než my.

Bohinjské jezero od Ukance Začali jsme uvažovat o tom, kde budeme spát. Cena kempu se nám vůbec nelíbila (1600 SIT), na “cimrfraje” jsme se raději ani neptali. Proto jsme se začali shánět po něčem jiném. Pokecali jsme si anglicky s nějakou paní. Ta nám nejprve doporučila kemp, ale když jsme jí zdůraznili, že jsme chudí Češi, pochopila, a doporučila nám přespat někde v lese. Prý se nemusíme bát, že nás někdo najde, přestože jsme v národním parku. To bylo optimistické sdělení. Ale vzhledem k našemu počtu by tohle fungovalo, jen kdybysme se rozdělili na menší skupiny, což nebylo neproveditelné. Prolezli jsme tedy les a opravdu několik vhodných míst našli.

Objevila se ovšem zaručená informace, že v nedaleké vesnici Stara Fužina se nachází kemp, a zřejmě dost levný. Navzdory hnusnému vedru a skutečnosti, že se vesnice nachází na druhé straně jezera, jsme se tedy vydali tento kemp hledat.

Cesta byla krkolomná a nekonečná. Vedla ovšem podél jezera, a tak jsme se aspoň krásně vykoupali. Nakonec jsme po několika hodinách dorazili do Stare Fužiny a - kemp nikde. Nálada trochu poklesla, mírně se zvýšilo napětí mezi příznivci a odpůrci spaní v kempu. Asi v pět hodin však naštěstí zvítězil konstruktivní návrh a všichni jsme odjeli autobusem zpět do Ukance. Zde jsme se rozdělili do tří skupin a přespali pod širákem. Konkrétně moje stravovací skupina přespávala ve vyschlém betonovém korytě potoka.

2.8.1998Julské Alpy - Vogel

Údolí pod sedlem Vratca V noci pršelo, ale jenom trochu, jinak se nic nepříjemného nestalo.

Sešli jsme se ráno u řeky poblíž jezera. Schovali jsme si batohy v lese na bezpečné místo, kde jsme naplánovali nocleh na další noc, ale část lidí si bagáž odnesla do kempu, protože to tam prý bude ve větším bezpečí.

Asi v deset hodin, když konečně přišli lidi z kempu, jsme vyrazili na první túru. Šli jsme po červené značce (jiná barva ve Slovinsku neexistuje) nahoru lesem, brzy nás však cesta dovedla na sjezdovku, takže jsme stoupali do prudkého kamenitého kopce. Po čase jsme se dostali do pásma kosodřeviny, později do pásma horských luk, kde rostly různý barevný kytičky, který normální člověk nezná. Nebo aspoň já ne, ale byly to takový skalničky, fakt pěkný. Nakonec jsme se dostali do pásma, kde už byla jen kamenná suť (ten vertikální teplotní gradient nebo ta výšková vegetační stupňovitost nebo jak se tomu sakra nadává tu byl opravdu dobře znát - asi jako v Krkonoších, ale tam nejsou ty skalničky, asi si je Češi už vyryli a odnesli do zahrádek na skalky). Zato tu byl hezký rozhled (dokonce jsme možná viděli i Triglav !) a navíc na několika místech zůstaly od zimy zbytky sněhu, což nás velice potěšilo, protože v tomhle vedru to dobře osvěžilo. Vedro bylo fakt dost hrozný, někomu se z něho dokonce udělalo špatně (autorovi), takže chudák ani nebyl schopen vylézt na vrchol Vogel (1922), který byl cílem dnešní cesty. Ale je to prý hezký kopec s nádherným rozhledem.

Pohled z Vogelu na sever - vzadu Triglav Ze sedla pod Vogelem jsme pokračovali krásnou, ale nekonečnou cestou vedoucí kosodřevinou na Dom na Komni (1520) - chatu, ke které sice vede lanovka, ale mají tam děsně draho - a odtud dolů nekonečnými serpentinami ke Koče pri Savici (653) - chatě, ke které sice vede silnice, ale mají tam děsně draho. Sem jsme dorazili již téměř za tmy (byli jsme rádi, že jsme si na těch serpentinách nerozbili hubu; jenom Louňák si rozbil koleno, ale to už někde nahoře pod Vogelem). Vzhledem k tomu, že po cestě došlo k samovolnému rozdělení na několik skupin, jsme byli jenom tři - Louňák, Kolin a já. Byl jsem na umření, a tak jsem si dal dva čaje a uvažoval, že tam přespím, protože před námi byly ještě čtyři kilometry cesty do Ukanci. Naštěstí ale neměli volné kapacity. A vůbec jsme měli víc štěstí než rozumu. V jedenáct hodin totiž zavřeli hospodu a lidé začali odjíždět auty. A Louňákovi se podařilo něco neuvěřitelného. Domluvil s nějakou řidičkou, že se pro nás asi za hodinu vrátí a odveze nás. Nás! Tři zpustle vypadající pobudy! V půl dvanáctý v noci!... Opravdu přijela a odvezla nás. Nic za to nechtěla, ale nechali jsme jí v autě 500,- SIT.

Kolem půl jedný jsme přišli do lesního tábořiště. Líba a Oto už samozřejmě spali a ostatní byli v kempu (snad). Asi napopátý se nám (já jsem svítil) podařilo postavit stan a asi v půl druhý jsme zalehli.

3.8.1998Julské Alpy - kolem Slapu Savica

Slap Savica

Ráno jsme se šťastně probudili na našem tajném lesním tábořišti, sbalili stany, schovali batohy a šli do vesnice. Zde jsme nakoupili, najedli se a navštívili kolegy sídlící v kempu (dále jen Údolní skupina - kromě Kusoně, ten sídlil v kempu hlavně ze zdravotních důvodů).

Dnes jsme se rozhodli pro odpočinkový den. Uspořádali jsme pouze lehkou vycházku ke Koče pri Savici. To je jenom pár kilometrů od Ukanci, po rovině a slušné cestě. Ale stejně to vyšlo tak na půl dne, protože jsme šli děsně pomalu a pořád odpočívali. Od koči jsme ještě vylezli kousek po cestě, kterou plánujeme na zítra. Je na co se těšit - je to dost prudká a nepříliš kvalitní cesta. Také jsme se šli podívat směrem ke slapu (vodopádu) Savica. Skoro jsme ho neviděli (jenom slyšeli - pěknej hukot) a zjistili jsme, že se tam vybírá vstupné. Když ale půjdeme brzo ráno nebo pozdě večer, bude to zadarmo!

Od vodopádu jsme se vrátili do Ukanci a vykoupali se v jezeře - studené, ale velmi osvěžující. Ještě jsme navštívili kemp, pak jsme se vrátili do našeho tábořiště a šli spát.

Pokud jde o pitnou vodu, není to tady v údolí skoro žádný problém - je tu poměrně hodně různých pramenů s vodou vypadající pitně. Je ale zajímavý, že většina koryt potoků je tu vyschlých. Teče jenom Savica.

4.8.1998Julské Alpy - výstup na planiny

Už jsme se rozhodli opustit okolí Ukanci. Včera jsme se dohodli s Údolní skupinou, že se sejdeme za tři dny ve vesnici jménem Trenta. Planina Viševnik od jihu Ukanc není od Trenty moc daleko, ovšem je mezi nimi pěkně vysoký masiv. Jsou proto dvě možnosti, jak se do Trenty dostat: Buď dopravním prostředkem po silnici (tato cesta je ovšem velmi dlouhá a komplikovaná, protože silnice obchází celý horský hřeben), nebo pěšky přes hory (ovšem s veškerou bagáží na zádech). My, Vrcholová skupina, jsme zvolili druhou variantu.

Vstali jsme dost brzo ráno, sbalili všechny věci a stany a vyrazili po silnici ke Koče pri Savici. Zde jsme si u pramene nabrali dostatečné zásoby pitné vody, někteří se šli podívat na vodopád, protože v této brzké ranní době to bylo ještě zdarma, a pak jsme začali stoupat vzhůru, směrem ke skutečným horám.

Šli jsme pomalu, nikam jsme nespěchali. Ani jsme nemohli. Cesta se vinula serpentinami do dost prudkého kopce. Naštěstí se šlo lesem, takže tu byl chládek. Ale přesto jsme tu viděli zmiji!

Po čase jsme vylezli do míst, kde nebyly stromy. Byl tu krásný rozhled, úchvatný byl hlavně pohled dolů do údolí kolem Bohinského jezera. Byl to velmi příjemný pocit, že jsme tohle všecko už vystoupali.

Tady nahoře se už objevil první extrémek. Cesta vedla po skalách a jedno místo se muselo přelézat po železných lanech a skobách. To už bylo zajímavější, bohužel mi přitom spadla flaška s drahocennou vodou a zmizela někde dole v nenávratnu. Naštěstí jen půllitrovka.

Cesta byla tradičně nekonečná, bavili jsme se aspoň psychickým i fyzickým závodem s ostatními turisty. Když odpočívali nebo šli pomalu oni, předběhli jsme je. Když jsme odpočívali my, předběhli oni nás. Zvyšovalo nám to sebevědomí, protože pouze my jsme měli na zádech těžké batohy, takže jsme vlastně byli nejlepší.

Črno jezero Kolem poledne jsme konečně uviděli Črno jezero. Nepříliš rozsáhlá vodní plocha se čeřila pod obrovskou skálou, byla obstoupena vysokým lesem. Bylo tu plno lidí, odpočívajících, koupajících se a - stanujících! V národním parku. To nás docela dostalo. My se skrejváme v hlubokejch lesích, bojíme se promluvit, a oni si tady, na viditelném místě, stanujou. Jaká drzost! No, třeba jsou to hlídači národního parku.

Nabrali jsme vodu z jezera (navzdory koupajícím se), povařili, poobědvali a pokračovali. Stromy brzy začaly řídnout, zase se objevily horské louky, ale trochu jiné než včera. Cesta se totiž ztrácela ve vysoké trávě. Nevyplatilo se z cesty scházet, protože v rostlinstvu byly ukryty hluboké jámy, ze kterých by se člověk v životě nedostal. Zřejmě krasové závrty. Takže ty kytky, co tady rostou, jsou asi nějaký vápnomilný mrchy.

Po určité době stromy úplně zmizely a před námi se rozevřela krásná idylická planina. Po louce byly rozsety malé dřevěné chatrče a kolem se pásly krávy. Skoro jako v reklamě, až na to, že tyhle baráky nejsou tak luxusní jako v rakouských Alpách a krávy tu nejsou fialový. Tak to je planina Viševnik. Dokonce tu nabízejí jídlo a ubytování - nepříliš drahé (asi 1000,- SIT). Asi se spí ve chlívě s krávami.

Potěšilo nás, že tady bylo napajedlo pro krávy a přitékala do něj voda. Počítali jsme totiž s tím, že tady ve vysokých horách a na planinách skoro žádná voda nebude.

Po chvilkové relaxaci jsme se vydali do okolí a začali hledat místo na spaní. Vypadalo to dost špatně. Na všechny místa bylo buď moc vidět z okolí nebo byla všude dost vysoká tráva nebo svah. Naštěstí jsme potkali Údolní skupinu, která šla na jednodenní výlet do hor. Poradila nám, abychom přespali na nedaleké planině Ovčarija, kde jsou prý nějaké salaše.

Pokecali jsme, Údolní skupina se vydala do vzdálené Ukanci, my jsme se odebrali na nedalekou planinu. Opravdu zde bylo několik dřevěných bud. Byly sice většinou zamčené nebo obydlené, ale nakonec jsme objevili v přízemí jedné chatky přístupný prostor, který byl sice zarostlý kopřivami, vypadal jako bývalý chlívek, ale pro nás byl pro nocleh téměř ideální.

Dobytek u stolu Prostředí tu bylo opravdu krásné. Všude kolem byly horské louky nebo lesíky kosodřeviny, na pozadí se majestátně tyčil Triglav. Komfort byl také celkem na úrovni - venku stály pohodlné dřevěné lavičky a stůl, nechyběla zde ani kadibudka!!

Uvařili jsme si večeři a usedli ke stolu. Jak jsme tak jedli, ozvalo se náhle podivné zvonění. Cinkot se blížil a přidalo se bučení. Na planině se objevilo početné stádo krav.

Zpočátku se choval dobytek slušně. Krávy šly sborem po stezce směrem k Viševniku. Pak se však jeden kus vydal k našemu stolu. Asi s náma chtěl pojíst. Začal se nám hrabat na stole v našem jídle. Nejvíc mu chutnala Louňákova polívka. Bylo to sice sympatické zvíře, ale dospěli jsme k názoru, že bez něj se kultura našeho stolování přece jen o něco zvýší. Snažili jsme se ho odehnat, ale nadávky něj neplatily. Bohužel neprošly radikálnější návrhy typu odehnat krávu bleskem od foťáku (prý by ji to rozběsnilo) nebo ji povalit ze svahu (prý by ji to zabilo) a tak nezbylo, než čekat. Dobytkovi naštěstí za chvíli došlo, že tu není vítán, a odešel. Alespoň tu na památku pomočil okolí.

5.8.1998Julské Alpy - okruh po planinách

V uklizeném chlívku se spalo docela dobře. Až na to, že se v noci přihnala bouře. Pohled na blesky v horách je sice úchvatný, ale déšť není nic příjemného. K čemu nám byla střecha nad hlavou, když dovnitř pršelo skrz stěny (jestli se těch pár trámů a kamenů dá stěnou vůbec nazvat)...

Cestou z Pršivce No, nebylo to tak hrozný. Lepší než aby nás chytla bouřka při výstupu na nějakou horu. To už by taková sranda bejt nemusela. Asi v devět hodin ráno déšť ustal a my jsme vyrazili na menší odpočinkový výlet.

Vydali jsme se po cestě, po které jsme sem včera přišli. Byla pěkně rozšlapaná a jinak znehodnocená od krav. Kromě toho tam strašilo - kolem cesty bylo slyšet bučení a cinkání, ale žádná zvířata nebyla vidět. Divný...

Šlo se hezky, protože vzduch byl po dešti svěží a díky mrakům taky moc nepařilo slunce. Přešli jsme planinu Viševnik a odtud stoupali na kopec Pršivec. A jako by těch příhod ze zvířaty nebylo dost, tak když jsme šli kolem nějaké jeskyně, vyběhlo odtud celkem početné stádo ovcí. Potom šly ovce několik minut před námi, chvílemi zastavovaly, naštvaně na nás koukaly, bečely a znehodnocovaly cestu. Když jsme došli na Pršivec, utekly někam dolů ke skalám. Asi spáchaly sebevraždu skokem do hlubin. Jsem zvědav, jaký zvířata potkáme příště...

Z Pršivce byl fakt pěknej pohled dolů na Bohinjske jezero a celý údolí. Obzvlášť v dnešním počasí, když pod náma plavaly cáry mraků a mlh. Fotili jsme jak blbý.

Bouda u Koči na Planini pri Jezeru Sestup z Pršivce byl docela vo hubu, ale to nejlepší následovalo. Bylo už odpoledne, a tak jsme se rozhodli to už obrátit trochu zpátky a vzít to přes Koču na Planini pri Jezeru. Nechtěli jsme sejít moc dolů, proto jsme to vzali přímo. Podle mapy měla lesem vést jakási neznačená cesta. Žádná tam nebyla. A tak jsme asi hodinu bloudili lesem, nahoru dolů, přes skály a doliny, až jsme nakonec vyšli na nějakou cestu. Bohužel je tu všechno značený červeně, a tak jsme ani pořádně nevěděli, kde jsme. Ještě, že jsme s sebou neměli bagáž.

Časem jsme úspěšně dorazili k výše zmiňované koče. Vypadalo to tam docela pěkně. Příjemný posezení, pohled na jezero, kohoutek s pitnou vodou zdarma (a dědek nadávající lidem za to, že plejtvaj vodou). Energie je tam asi taky zdarma - na střeše mají sluneční kolektory. Jinak jsme tam potkali nějaký Čechy. Byli trochu dezorientovaný - půjčili si od nás mapu a divili se, kde jsou.

Pokračovali jsme dál po příjemné cestě přes Dedno pole, kde jsme doplnili vodu. Odtud vedla zkratka, která nás nyní úspěšně a celkem brzo zavedla k naší salaši.

Na planině bylo dnes večer docela živo. Kolem jedné salaše se pohybovali lidé, z komínů se kouřilo. Na nedaleký kopeček vylezl chlap s velkou anténou a začal mobilovat! No, na planině to prostě žilo. Trochu jsme se báli, že nás někdo vyhodí ze salaše, ale naštěstí si nás nikdo nevšímal.

6.8.1998Julské Alpy - Dolina Triglavskih jezer

Vyrazili jsme ráno asi v osm hodin. Po příjemné stinné cestě jsme brzy došli ke koče u Triglavských jezer. Bylo tam příjemné pitná voda a nezbytný heliport.

Jižnější z Dvojnych jezer Poseděli jsme a pokračovali cestou podél nádherných Triglavských jezer, kterých je tu celkem sedm. U Zeleneho jezera jsme si uvařili obídek. Vařili jsme z jezerní vody, která je zaručeně nezávadná, protože v ní žijou různý potvory.

Až dosud vedla cesta celkem po rovině, teď však začalo stoupání. Nejdřív se šlo do prudkého kopce, pak nekonečnou cestou po suťovém poli, ale aspoň rovně. Byl to opravdu krásný úsek. Všude kolem nekonečná kamenná plocha ozářená sluncem, jenom na obzoru se majestátně tyčila hora Mišeljski konec. Z dálky vypadala jako nějaká skalka. Když jsme se však přiblížili, zjistili jsme, jak dálky velmi klamou. V porovnání s tou obrovskou horou lidi vypadali jako mravenci. Opravdu krásná scenérie. Jako v reklamách! No, nikdy jsem nic takového neviděl, příště si ty výlevy odpustím.

Když jsme došli na rozcestí pod Mišelijski konec, odložili jsme si tam batohy a vyběhli si na vrch Kanjavec. Docela příjemný výstup a pěkný rozhled.

Nejhorší část cesty následovala. Sestup do sedla Dolič byl fakt nechutnej. Cesta vedla tradičně sutí, hrozně to ujíždělo a s těžkejma batohama to bylo fakt sranda. Nakonec to dobře dopadlo a z Doliče to byl už jen kousek na Tržašku koču.

V. jezero Ledvica Tržaška koča je normální horská chata obložená dřevem. Mírně pod úroveň, ovšem nikoli pod naší - není tam voda a jsou tam jenom suché turecké záchody. Interiér je ale pěkný a je tam teplo, na rozdíl od exteriéru - chata je na krásném, ale velmi větrném místě v sedle mezi horami, a tak sedět venku lze jenom s teplým oblečením nebo velkým sebezapřením. Kromě toho se v tom větru skoro nedá zapálit liháč.

V chatě jsme se rozhodli přespat. Zašli jsme do jakési společenské místnosti, která sloužila i jako hospoda a recepce. Obsluhovala zde inteligentně vypadající slečna. A opravdu - uměla anglicky. Řekli jsme jí, že jsme chudí Češi a chceme co nejlevnější ubytování. Odpověděla něco jako že chápe a řekla, že jsme v pořadí a máme se dostavit asi za půl hodiny. Tak jsme se šli ještě ven nadýchat čerstvého vzduchu a najíst.

Po půl hodině jsme zase vlezli dovnitř. Zavedli nás po schodišti někam do temného sklepení, kde se nacházela osvětlená kuchyně. Byl to velký nápor na naši psychiku. Bylo zde totiž krásně teplo a útulno a vonělo to tu lahodným jídlem, až se nám sbíhaly sliny.

V kuchyni seděla důležitě vypadající starší žena - zřejmě šéfová - a přísně si nás měřila očima. Zkontrolovala naše pasy a ubytovala nás za 1700,- SIT. Dala pokyn nějakému pážeti a to nás odvedlo do naší noclehárny. Byla to podlouhlá podkrovní místnost s dřevěnými palandami podél stěn. Její kapacita byla tak dvacet až třicet lidí. Nám přidělili velké letiště až na konci místnosti.

Brzy jsme zalehli. Pokecali jsme ještě s nějakým Čechem, který nám poskytl mnoho užitečných, ale dost nevěrohodných informací o horách.

Když bylo šero, dorazil Kos a Kusoň a vyprávěli zážitky z cesty do Trenty. Když byla tma, přišel zbytek Údolní skupiny a vyprávěl zážitky z nočního bloudění po horách. Údolní skupinu už nebylo kam ubytovat, ale nechali je přespat za pakatel na chodbách. K nám přihodili Helču.

Noc byla nic moc, protože bylo málo místa a navíc u stěny (kde jsem ležel já) děsně protahovalo. Ale jinak celkem komfort.

7.8.1998Julské Alpy - Triglav a sestup do Trenty

Dnes přišel dlouho očekávaný výstup na nejvyšší horu Julských Alp a celého Slovinska - Triglav. Proto jsme si přivstali asi v pět ráno. Potichu jsme opustili noclehárnu, překlopýtali přes chodbu plnou spících opozdilců a vyšli před chatu. Bylo zde již plno lidí chystajících se na túru. Bylo zde ale taky dost zima, a tak jsme se dlouho nezdržovali a po symbolické snídani (sestávající hlavně z ovesných vloček - jako každý den) vyrazili.

Vrchol Triglavu - Kolin Šli jsme po kamenité cestě uprostřed suťových polí (klasika). Zpočátku byla zima, ale chůze nás zahřála a jak stoupalo slunce, bylo čím dál větší vedro. Největší hic se dostavil, když jsme lezli po řetězech v těch nejvyšších partiích.

Na Triglav jsme dorazili před polednem. Bylo zde lidí jak psů a bylo tu dokonce i několik psů. Převažovali německy mluvící občané, jeden z nich, ten nejtlustší, tu měl dokonce na harmoniku a vyhrával na ní nějaké německé nebo rakouské hity.

Rozhled byl krásný, bylo vidět i do Rakouska a Itálie. Vychutnali jsme si ten krásný pocit a čokoládu a vydali se na zpáteční cestu. Na prvním rozcestí pod vrcholem jsme zvolili jinou cestu, než po které jsme přicházeli. Vydali jsme se směrem k chatě Dom Planika. A to byl teprve ten pravý extrém!

Značka vedla po téměř kolmé skále dolů. Člověk se musel pevně držet řetězů a lan a pečlivě vážit, kam se opře nohou. Kromě toho noha při každém kroku strhla lavinu malých kamínků, které potom zasypávaly níže položené horolezce. Ale při troše opatrnosti se to dalo, i když dost pomalu, slézt. No, vlastně to šlo i bez opatrnosti, i když dost rychle. Vedle skalní stěny, po které jsme lezli, totiž vedl o něco mírnější svah, ovšem pokrytý ledovcem. Toho si všimli Kolin s Louňákem a dostali výborný nápad, totiž, že spojí příjemné s užitečným - projedou se po sněhu a ušetří tím čas, který by jinak zabili slézáním po řetězech.

Nejprve vlezl na ledovec Kolin. Příliš pozdě si uvědomil, že je dost prudký a že není vidět, kde končí. Kolin se rozjel velkou rychlostí kamsi dolů. Svištivý zvuk doprovázející Kolinovo klouzání za několik vteřin nahradil zlověstný hukot valícího se kamení. Kolin brzdil velkými kotrmelci asi deset metrů po suťovém poli. Louňák se na ledovec raději vykašlal. Kolin měl víc štěstí než rozumu. Jenom si trochu namlátil a odřel ruku.

Z Triglavu - jižně (masív Vogelu) Po tomto zpestření nudného sestupu jsme pokračovali po asi půl kilometru dlouhé kamenité planince na Dom Planika. Zatímco tam obvazovali Kolina, my jsme chvíli poseděli a pokecali s Kosem a Kusoněm, které jsme tam náhodou potkali.

Poté následoval nekonečný pochod po úpatí Triglavu na Tržašku koču. Tady jsme si vyzvedli baťohy, které někdo vynosil z noclehárny, kde jsme je ráno nechali (chudák - tahat takový těžký mrchy v ruce), a pak několik hodin sestupovali nekonečnými serpentinami a prašnou cestou údolím Zadnjica do Trenty.

Příchod do Trenty byl osvobozující. Ve vesnici bylo sice jen několik domů, ale v jednom z nich byl kšeft a před ním lavičky a stolky. Setřásli jsme ze sebe prach, vykoupili obchod (skoro nic tam neměli, ale aspoň něco k pití), vyčerpaně usedli a jedli a pili.

Po chvíli nám opět začali fungovat smysly a začali jsme se rozhlížet po okolí a přemýšlet, kde přenocujeme. Vesnice ležela v hlubokém údolí, byla tu jedna silnice, pár domků, malé parkoviště s velkým zastoupením českých vozidel, opodál tekla řeka a za ní se zelenal les. Tak jsme nabrali vodu u veřejného umyvadla a vydali se hledat za řeku místo na nocleh.

Nejprve to vypadalo dost beznadějně, lesem totiž vedla frekventovaná turistická cesta a les volně přecházel v pastvinu s krávami (což nebylo příliš příjemné po zkušenosti s mravy místního skotu). Nakonec se ale podařilo najít malý palouček akorát pro dva stany. Byl dost daleko od cesty, aby nás nikdo neviděl. Byl dost blízko u řeky, aby nás přes její hukot nikdo neslyšel a abychom mohli po dlouhé době provést tělesnou očistu. Dá se říct, že to bylo ideální místo. Později jsme sice zjistili, že je nedaleko chata, ale aspoň nám to dodávalo určitý pocit nebezpečí.

8.8.1998Julské Alpy - Izvir Soče

Soča - pod táborem Dnes jsme si zaslouženě naordinovali odpočinkový den. Sbalili jsme stany, baťohy schovali do lesa u tábořiště a vydali se k prodejně nakoupit nějaké jídlo (především pečivo, protože to mají jen po ránu; když se ale přijde moc brzo, musí se čekat, než ho dovezou). Pak jsme se vydali do dolní části Trenty do kempu, kde přebývá Údolní skupina a Kusoň. Po cestě jsme potkali kolegy a smáli jsme se jim, že jsme jim vykoupili chleba.

V kempu jsme chvíli klábosili a pak se ještě s Kusoněm vydali po lesní cestě kolem našeho tábořiště proti proudu řeky Soči. Byla to celkem příjemná cesta, chvíli lesem, chvíli podél řeky, chvíli po silnici. Prohlédli jsme si horní část Trenty, je tam několik domků v alpském stylu (bílá omítka, dřevo, muškáty, ...) a další kemp přímo u řeky. Nad Trentou potom začínají obrovské serpentiny. Je to nepříliš starý úsek silnice, která tady zdolává převýšení okolo 1000 metrů až do sedla Vršič. Škodovka by tu určitě několikrát vařila.

Ze silnice jsme odbočili vlevo po kamenité cestě směrem k chatě u pramene Soči. Cesta je bohužel sjízdná i pro auta, takže je tu o zábavu postaráno.

Koča pri Izviru Soče je celkem hojně navštěvována (hlavně motoristy). Od ní vede asi 200 m do prudkého kopce pěšina k jeskyni, ve které pramení Soča. Je to tam docela pěkný, až na to množství turistů.

Po návštěvě pramenu jsme se najedli a vrátili se do Trenty. Já jsem šel s Kusoněm do kempu. Po cestě jsem se pokusil vyměnit peníze, ale nepodařilo se. V turistickém centru je pouze muzeum a informace pro turisty a číšnice z hospody mě nějak nepochopila, když jsem před ní mával stomarkou.

V kempu jsme mluvili s nějakýma Čechama, kteří se s námi podělili o zkušenosti ze své túry. Pak jsem Kusoně odvedl na naše tábořiště, což bylo fajn, protože měl u sebe spoustu jídla.

9.8.1998Julské Alpy - Jalovec

Jalovec a Mangrt z Triglavu Dnes jsme se rozhodli pokořit vrch Jalovec. Rozhodli jsme se vyjet stopem na do sedla Vršič, abychom své nohy ušetřili kilometrovýho převýšení.

Kolin zůstal v tábořišti kvůli problémům s rukou. My ostatní jsme se vydali na silnici stopovat. Bylo to dost špatný. Vzhledem k tomu, že byla neděle ráno, nejezdilo moc aut a když už nějaké jelo, nezastavilo. Libusy nakonec někdo svezl, nás, tj. Kusoně, Otu a mě, nikoliv. Jeden řidič sice zastavil, ale jenom proto, aby se nás zeptal na cestu. Proto jsme museli jet autobusem.

V sedle, kde se nachází parkoviště, přenosná WC a několik chat, jsme se najedli a pak se vydali směrem k Jalovci. Pěšina vedla nejprve asi tři kilometry po vrstevnici lesem, takže se šlo příjemně. Po cestě jsme potkali zajímavého člověka. Pozdravili jsme ho “dobrý den”, zatímco slovinský pozdrav zní nějak jako “dobrdán”, a on nám také odpověděl česky. Tak jsme si popovídali. Byl to takový správný český zkušený osamělý turista - vousáč s velkou krosnou na zádech. Když slyšel že jdeme na Jalovec, řekl, že máme co dělat. Opravdu, za chvíli se cesta stočila prudce nahoru a vyšla z lesa, takže jsme se dostali zase do pěknýho vedra. Pomalu jsme došli po kamenitém poli až pod skalní stěnu, kterou jsme opět slezli po skobách a řetězech.

Vrchol Jalovce Dostali jsme se do zajímavých výšin. Byl tam krásný rozhled a byly tam nebezpečně vypadající propasti, v nichž kdesi hluboko končily ledové jazyky.

Na samotný vrchol jsme lezli zase po řetězech, závěrečný úsek potom vedl po úzkém hřebeni, kde by špatný krok mohl skončit velmi špatně.

Na Jalovci jsme pojedli čokoládu a potom slezli po řetězech zpět pod vrchol. Následoval strmý, dlouhotrvající běh po pěšince dolů. Byl to velký nápor na kolena. Také bylo docela náročné předbíhat na úzké cestě mnohačlennou skupinu, sice vybavenou turistickými holemi, ale pomalou.

Dostali jsme se do údolí a došli k chatě u pramene Soči. Tam se mi konečně podařilo vyměnit peníze. Postarší vrchní sice neuměla anglicky, ale když viděla marky, zagestikulovala způsobem naznačujícím výměnu peněz a vyměnila. Nejdřív ni za 100 DM dala sice jen 9000 SIT, ale ukecal jsem to na 9200.

Potom jsme se dost neslušně a tvrdě vecpali k odjíždějícím lidem do aut a nechali se odvést do Trenty.

10.8.1998Julské Alpy - Mlinarica

Zase jsme dali odpočinek. Nakoupili jsme nějaké jídlo, například velmi výhodné kakaové italské sušenky - kilové balení za 300. Chvíli jsme seděli před kšeftem a sledovali členy Údolní skupiny, jak stopují. Odjížděli totiž na výlet, který my plánujeme na zítra.

Šli jsme se podívat do doliny Zadjnica. Byl tam docela pěkný vodopádek. Sedli jsme si tam na velký kámen a žrali. Bohužel tam bylo několik malých německy mluvících (spíš křičících) hajzlů, kteří tam dělali bordel - házeli šutry atd. Louňák se je snažil zklidnit, ale nepodařilo se mu to.

Pak jsme šli do údolí Mlinarica, kde jsou také zajímavé vodopády a peřeje. Voda tam vytéká z podzemí a je tam pěkná kosa, což je ovšem příjemné v porovnání s okolním vedrem. Stalo se tam něco neuvěřitelného - z jeskyně tam vylezlo několik nebezpečně vypadajících tvorů. Lekli jsme se, že to jsou Želvy ninja, ale naštěstí to byli jenom potápěči.

V Mlinarici jsme ještě hráli chvíli šachy a potom se vrátili do Trenty.

11.8.1998Julské Alpy - Prisojnik

Velké Prisojnikovo okno - pohled zeshora Rozhodli jsme se pro dvoudenní túru bez bagáže s přespáním v horské chatě. Tradičně jsme vstali velmi brzy ráno, sbalili stany, baťohy a šli stopovat. Tradičně skoro nic nejelo. Libusy naštěstí někdo vzal a Kolina a mě svezli nějací Švýcaři. Kusoň s Otou přijeli na Vršič autobusem. Na Vršiči jsme jedli a bavili se - ovce tam blokovaly silnici.

Šli jsme po pěšinách mezi kosodřevinou ve směru, kde se tyčil skalnatý vrch Prisojnik. Potom tradičně sutí a pak přišel dobrý extrémek. Přestože jsme šli po značené trase, museli jsme se plazit jakousi úzkou a strmou proláklinou jako hadi, a i když jsme měli jen malé bágly, šlo to dost špatně. Následovalo obvyklé šplhání po kolmých stěnách pomocí železných skob a lan.

Nejhezčí byl výstup k Prisojnikovu oknu. Je to obrovská díra skrz skalní masiv. Lezli jsme k němu od severu, takže jsme slunce viděli právě skrz okno, což vypadalo v kontrastu s okolními tmavými skalními stěnami docela zajímavě. Docela nepříjemné bylo, že pod nohama ujížděly kamínky a zasypávaly níže položené lezce. Cesta byla dost frekventovaná, a tak nebyla o nepříjemné kamenné lavinky nouze. Nejlepší bylo, když kdosi z nás strhl lavinu a někde hluboko pod náma se ozvala nadávání. Nebáli jsme se, že by nás dotyčný dohnal, ale stalo se. Za chvíli nás doběhl nějaký namakaný Slovinec nebo Chorvat a začal nám nadávat. Když pochopil, že jsme Češi, řekl něco v tom smyslu, že tohle není dálnice Praha - Bratislava, a odběhl.

Asi ve dvě hodiny jsme vystoupali na Prisojnik. Tam jsme pojedli a rozdělili se. Libusové a Oto šli po cestě kolem Malého okna, o které se všeobecně vědělo, že je neprůchodná díky nějaké utržené skále. Z Prisojniku - Razor a Triglav My ostatní jsme se rozhodli pro delší, ale bezpečnější cestu nižšími nadmořskými výškami. Nejprve jsme museli sestoupit dolů, čímž jsme ztratili asi 800 metrů výšky. Sestup byl dost nepříjemný, pěkně to klouzalo, zvláště Kolinovi v prestižích. Pak nastalo pozvolné stoupání, nejprve pásmem lesa a potom po suti, kde se cesta ztrácela. Šlo to pomalu a vzhledem k dost pozdní odpolední době jsme mírně znervózněli, protože nebylo jisté, jestli stihneme dojít k chatě Pogačnikov dom, kde jsme chtěli dnes přespat, včas. Nocování v horách bez spacáků by nebylo moc příjemné. Navíc se dostavily halucinace - slyšeli jsme podivné kvílivé zvuky, skřehotání a jiné hlaholení. Nakonec se podařilo původ zvuků vysvětlit - meluzína, krkavci a Louňák. Ano - Libusové a Oto byli rychlejší a setkali jsme se s nima v sedle pod vrchem Razor, kam oni mezitím stačili vylézt. Ovšem nebýt Louňákova křiku, asi bychom se minuli.

Ze sedla byl už krásný pohled dolů na Pogačnikov dom. Sežrali jsme čokoládu a v pohodě seběhli asi za půl hoďky dolů k chatě. Byla to normální pohostinná horská chata. Pogačnikov Dom Byla tam i tekoucí voda, ovšem s upozorněním, že není pitná. Pravděpodobně ji brali z jednoho z jezer nacházejících se kousek nad chatou. To jsme ignorovali a pili jsme.

Posadili jsme se před chatu a požrali. Pak jsme se začali zajímat o ubytování. Dopadlo to výborně. Všechny noclehárny už byly obsazené, a tak nám řekli, že nás nechají přespat na chodbě na matracích za 300 SIT. Rozhodli jsme se, že se za uspořené peníze trochu nažerem, a dali jsme si palačinky v hospůdce. Nejdřív je kvůli nám nechtěli udělat, ale nakonec se nechali obměkčit - poté, co si objednali ještě nějací Němci. (Ale jenom my jsme těch palačinek sežrali jedenáct, tak nevím, proč měli kecy.) Jinak nás ti Němci pěkně vydeptali. Nějaké dítě tam dostalo guláš se spoustou masa a sežralo ho asi jenom polovinu. Víte, jakej je to hroznej pohled pro člověka, kterej se tejden toulá po horách a celou dobu neviděl kousek masa! Jinak tu jídlo není až zas tak drahý, asi proto, že k chatě vede nákladní lanovka, a tak se ušetří na dopravě jídla.

Nějakou dobu jsme ještě seděli v jídelně, asi v deset nás odvedli na chodbu do prvního patra. Nanosili jsme si tam matrace a ulehli. Docela to šlo, jenom bylo pod dekama trochu zima. Kromě toho tam byly ještě dvě ukecané Italky, takže se nedalo moc spát. Časem ale naštěstí sklaply. Další problém byl, že tam celou noc chodili Němci, což odnesl hlavně krajní člověk, který jimi byl překračován, protože ležel v cestě do jejich pokojů. Ale co bysme chtěli za 300 SIT.

12.8.1998Julské Alpy - Škrlatica

Škrlatica Asi v 6 hodin jsme vstali a vyšli. Cílem cesty byl lákavý vrchol - Škrlatica. Cesta to byla tradičně krásná, s nádhernými rozhledy, a tradičně zdlouhavá a únavná, nahoru - dolů po suťových a kamenných polích. Ale byla to krásná hora - strmá, skalnatá, rozeklaná. Nejlepší byl závěrečný výstup. Cesta byla jištěná řetězy, vedená po velmi odvážných místech. Jediná chyba byla, že tam bylo trochu moc lidí, takže výstup i sestup byl dost pomalý. Nejhorší byly ty pětiletý děti. Ano, obdivuju je, že to vylezly, v jejich věku bych to určitě nezvlád, ale zdržovat nemusely. I když je to jedno, hlavně, že nikdo nespad.

Zpátky jsme šli trochu jinou cestou - kolem bivaku IV, přístřešku pro turisty. Bydlely tam ovce. Vzali jsme to ještě přes kopeček Križ, odkud byl krásný rozhled na jezera Pogačnikova domu a údolí Trenty. Pak jsme seběhli po pěšince kolem jezer k Pogačnikovu domu. Po cestě jsme viděli několik kamzíků a pár sportovních letadel, která nám nebezpečně nízko létala nad hlavou.

Na chatě jsme byli asi ve 4 hodiny a ještě seběhli do Trenty, kam jsme došli asi v 8 hodin. Byl to dlouhý serpentinový sestup náročný hlavně na kolena díky značnému převýšení.

13.8.1998Slovinsko - cesta do Kranje

Tak, dnes jsme skončili s horami. Rozhodli jsme se zbytek pobytu prolenošit a k tomu jsme si vybrali město Kranj, protože to je vcelku velké město, a tak by tam mohlo být poměrně levno.

Ranní přechod Soče - Buchar Definitivně jsme sbalili stany, rozloučili se s naším milým paloučkem, přešli po kládě řeku a šli na stopa do centra - k obchodu, kde jsme ještě nakoupili nějaké jídlo - hlavně sušenky.

Stopovalo se dost špatně. Trvalo to dlouho, ale nakonec se většině z nás podařilo odjet stopem, někomu autobusem do Kranjske Gory a až odtud stopem do Kranje, kde jsme měli sraz ve čtyři odpoledne na nádraží.

Bylo to normální nádražíčko v českém stylu. Skvělé bylo, že hned u nádraží byla jakási dřevěná stodola - a v ní discount. Tak jsme tam hned nakoupili. Moc levno tam nebylo. Výhodné byly ale pudingy se šlehačkou a samozřejmě víno.

Než jsme to všechno zařídili, byl večer. Tak jsme se vydali hledat nocleh. Kousek za nádražím byl zalesněný kopec, a tak jsme se na něj vydali.

Nahoru vedla asfaltka. Ale výstup to byl s těžkými bágly nepříjemný. Srovnatelný s Julskýma Alpama.

Žádné slušné místo jsme nejdřív nemohli najít (divný, že jo, v kopci). Nakonec jsme ale našli plácek v jedné zatáčce. Byl odtud krásný rozhled na Kranj, byl taky krásný pohled na nás ze silnice. Ale to nám nevadilo. Taky nám nevadilo, že jsou tu hromady písku a štěrku a kousek od nás dokonce odpadky. Začalo se zhoršovat počasí, a tak jsme postavili stany a pojedli.

Za chvíli přišla nějaká ženská. Asi majitelka pozemku. Začala na nás anglicky, jako že tu můžeme spát, ale nesmíme tu dělat nepořádek (jako by tu žádnej nebyl). Tak jsme řekli jako že jo a ona odešla.

Silnice byla dost frekventovaná. Otevřeli jsme tedy láhev vína a šli se podívat, kam vede (ta silnice). Po několika serpentinách jsme došli na vrchol a tam byl pěkný kostelík, hotel a hospoda. Bylo tu docela dost lidí - autem i na kole. Asi dělají něco pro své zdraví. Není to skvělý, vyjet si večer na kole nahoru na pivo? Dolů to už jede samo.

Rozhlédli jsme se po okolní, česky vypadající krajině a pak jsme šli dolů a ulehli.

Noc opět nebyla moc klidná. Kolem jezdila auta a některá i zastavovala a někdo nabíral písek. Kromě toho místní specialitou je, že pořád zvoní někde zvony. Ne v celou hodinu, ne na klekání, prostě skoro pořád. Ale jinak dobrý.

14.8.1998Slovinsko - Kranj, Jošt

Ráno jsme sbalili rychle stany a seběhli do Kranje. Na nádraží jsme se vystřídali u batohů a prohlédli si město. Bylo ideální počasí, mírně pod mrakem. No, bylo tam pár kulturních památek a docela rušné centrum. Navštívili jsme pár obchodů, Louňák si koupil vrták (za 999,-) a zblbnul pokladního tak, že mu místo 1 SIT vrátil 500 SIT. Takže docela výhodná koupě.

Kolem poledne jsme opustili nádraží a vydali se za město. Šli jsme krásnou vilkovou čtvrtí, opět jsme se cítili jako v Česku, bylo to tak podobné.

Jošt Časem asfaltová cesta opustila město a my jsme se ocitli uprostřed luk a lesů. Tak jsme se natáhli na trávě a jedli a pili a hráli šachy a piškvorky. Prostě jsme zabíjeli čas.

Během odpoledne jsme si řekli, že bychom mohli nakoupit ještě něco k pití, a tak jsme s Kusoněm a Louňákem vyrazili směrem, kde jsme čekali nějakou vesnici. Zapadli jsme po pěšině do lesa. Ta brzo skončila, takže jsme šli podle našeho vnitřního azimutu, a tedy extrémem.

Po nějaké době bloudění jsme narazili na lesního dělníka s motorovkou a zeptali se ho na cestu. Muselo to bejt pro něj hrozný překvapení, když se ho odpoledne uprostřed hlubokých lesů někdo zeptal cizím jazykem na cestu. Kdyby chtěl, mohl nás zabít motorovkou a okrást nás. Ani pes by po nás neštěkl. Naštěstí pilu vypnul a ukázal nám směr.

Za chvíli jsme vylezli na silnici. Po pár kilometrech jsme dorazili do nějaké vesničky a ptali se na „trgovinu“. Prý tady ne, až v Javorniku. Tak jsme šli dál. Znenadání se na silnici objevil nějaký děda. Chtěli jsme se ho zeptat na cestu. Tak jsme zrychlili a nic. Znovu jsme zrychlili a pořád nic. Prostě jsme ho nemohli dohnat. Ať jsme šli seberychleji, vzdaloval se. Nakonec jsme po zralé úvaze nasadili ultra high tempo a přiblížili se k němu. On řekl, že do Javorniku jdeme dobře a zmizel v lese. Pěkně nás prodeptal.

V Javorniku byl malý obchůdek. Nakoupili jsme víno a vejce. Zjistili jsme, že jsme nedaleko vrchu Jošt, který jsme včera viděli v dáli při večerní procházce. Tak jsme si řekli, že na něj vylezem.

Docela pohodová cesta nás zavedla na travnatý vršek. Byl tu krásný rozhled a - hospoda a kostel. To je pro Slovinsko asi typické. V hospodě jsme si dali ledni čaj a prohlédli si mapu. Byly tu dokonce i značené cesty jako v horách. Samozřejmě všechny červené. A pak nastal opět velký dept. Na kopci byl ten děda a vypadal, že je tu už dlouho. Ideály o naší vysoké výkonnosti v oblasti pěší turistiky se rozplynuly. Takže Jošt je asi další cíl kranjských výletníků.

Vydali jsme se na zpáteční cestu, samozřejmě jinudy. Trochu selhal orientační smysl a zabloudili jsme. Šli jsme kolem podivné samoty, pak rozbahněnou lesní cestou. Nakonec jsme ale šťastně vyšli na naší silnici, po které vedla značená cesta Kranj - Jošt.

K večeru jsme došli k ostatním a přesunuli se na více zakrytou loučku, kde jsme si usmažili specialitku - míchaná vajíčka. Taky jsme to zapili a zaspali.

15.8.1998Slovinsko - Kranj

Ráno jsme zjistili, že místo, kde jsme spali, není tak opuštěné, jak se zdálo večer. Kolem vedlo mnoho cest a po nich chodili obyvatelé Kranje venčit psy. Když se k nám některý pes rozběhl, majitel ho ustrašeně volal zpět, asi abychom ho nesnědli. Leželi jsme tedy v jakémsi příměstském parku, kudy kromě toho vedla cesta na Jošt, která byla v sobotu dost používaná. Ale nám to nevadilo, jen jsme leželi, pili a flákali se. Jenom Kolin s Líbou se šli podívat na Jošt a někteří jsme šli nakoupit do Kranje (něco k pití). Výpravčí na nádraží si z nás dělal srandu - už třetí den nás viděl na nádraží s flaškama.

Jinak se nic zvláštního nedělo.

16.8.1998Slovinsko - Ljubljana

Nádvoří Ljubljanského hradu Ráno jsme sbalili věci a vyrazili do Kranje. Když jsme šli vilovou čtvrtí, lidé se na nás dost divně dívali a dokonce se s námi dávali do řeči. Odkud jsme a kde jsme spali. Prahu prý znají, je tam levno a knedlíky. Lichotilo jim, když jsme chválili jejich hory. Jeden pán nám dokonce koupil pytlík broskví! Neuvěřitelné! Buď jsme vypadali tak sociálně, nebo tu nikdy neviděli turisty s bágly na zádech, nebo nevim.

Kusoň a Oto šli na stopa a my ostatní jsme jeli vlakem. V Ljubljani na nádraží jsme se sešli i s Údolní skupinou. Den jsme strávili na nádraží a prohlídkou města. To není moc velké, ale pěkné. Přirovnal bych ho asi k Hradci Králové.

Večer v 10 hodin přijel autobus a my jsme opustili Slovinsko

17.8.1998Slovinsko - cesta zpět

Asi v 11 hodin jsme dorazili na Želivskýho a konstatovali jsme, že to byla skvělá, úspěšně zakončená výprava.

Doma nás už čekala teplá sprcha a jídlo.