Bulharsko - Rila, zatmění Slunce

26.7.1999Cesta na Rilu - Slovensko

Scházíme se v 11:00 na Smíchově a porovnáváme velikost a hmotnost našich batohů. Je nás šest, ještě chybí Oto. Tak zabíráme kupé ve vlaku a čekáme na Otu do poslední chvíle u pokladen, přičemž někteří z nás si ještě kupují naposled něco k snědku, Aleš s Katkou utrácejí asi 100 Kč za časáky. Oto nepřišel a my ostatní opouštíme v 11:55 smíchovské nádraží rychlíkem Devín vstříc novým dobrodružstvím.

Nádraží v Nových Zámcích Na hlaváku přistupuje spousta lidí (ještě, že jsme nastoupili už na Smícháči) a mezi nimi Oto. Sláva, tak už jsme kompletní. Jízda probíhá pohodlně, válíme se v kupé, čumíme z okna a kecáme, co jinýho bysme mohli dělat, přece nebudeme hned chlastat.

Nejlépe ubíhá cesta na jižní Moravě, venku krásně svítí sluníčko, na obzoru se tyčí Pálava a my svištíme po koridoru rychleji, než auta na dálnici.

V Břeclavi proběhlo vše bez problémů. Přišla pěkná celnice, porovnala údaje z našich pasů s údaji v ručním počítači, usmála se a pustila nás na Slovensko. Vlak profrčel nějakým křovím (asi lužním lesem) a byli jsme v Kútech. Byl to docela zajímavý pocit, vidět zase po dlouhé době slovenské nápisy.

Za chvíli jsme byli v Bratislavě. Náš vlak měl minimální zpoždění, a tak jsme mohli v pohodě přestoupit na návazný rychlík Slatina (na malém - v porovnání s Prahou - bratislavském nádražíčku to nebyl žádný problém). Ocitli jsme se trochu v jiném světě. Do kupé se k nám nakýblovalo několik Slováků (nebo spíš my k nim), vynadali nám a začali si povídat. Jsou to sice naši bratři, ale přiznám se, že až na několik (hojně používaných) společných československých nadávek jsem jim nerozuměl ani slovo. Od rozpadu federace jsem už asi hodně zapomněl. I když obsah jejich rozhovoru byl takový, že bych mu nerozuměl možná ani v češtině.

V Nových Zámkách jsme měli asi půl hoďky času. Šel jsem se projít kousek do města, ale hned jsem se vrátil na nádraží, protože se tu vyskytovalo příliš mnoho na můj vkus podivných lidí.

Z Nových Zámků jedeme osobákem do Komárna. Zde se dost dlouho zdržujeme, protože uvažujeme, je-li výhodnější vyměnit prachy tady nebo až v Maďarsku. Zdržení je docela nepříjemné, protože se začíná objevovat hlavní problém celého tohoto výletu - komáři.

V pohodě procházíme celnicí, přecházíme most přes Dunaj a jsme v Maďarsku - v Komáromu. Zde máme trochu problémy my, co jsme si nevyměnili peníze už na Slovensku, protože se všechny směnárny zdají být zavřené. Nakonec ale naštěstí nacházíme jednu otevřenou a úspěšně měníme DEM na HUF.

Nádraží nacházíme rychle, na rozdíl od Komárna je hned u Dunaje. Odkládáme batohy a snažíme se domluvit s pokladní. Chceme si koupit lístky na zítra a získat nějakou studentskou slevu. Bohužel, pokladní umí jen "maďároš" a když na nás spouští tou hatmatilkou, jsme mimo. Kdyby se to tak aspoň podobalo nějakému světovému jazyku. Nakonec chápeme, že nám lístky může prodat až zítra a studentská sleva nebude. Tak dobrý. Je kolem deváté večer, a tak jdeme hledat nocleh. Na nádraží je několik laviček, ale jsou bohužel povětšinou obsazeny bezdomovci. Tak odcházíme a leháme si těsně k Dunaji za protipovodňovou hráz.

27.7.1999Cesta na Rilu - Maďarsko, Rumunsko

Noc byla hrozná, já osobně jsem nespal skoro vůbec. Komárom dělal svému jménu opravdu čest. Řešil jsem stále rozpor, jestli je lepší se potit ve spacáku, nebo se vydat napospas těm všežravým mrchám (nebo obojí - komáři totiž vlezou všude). Nakonec jsem strávil noc hraním mariáše, sledováním lodí (nejvíce mě zaujala loď Sofia - ta určitě pluje do Bulharska), posloucháním troubení vlaků a pozorováním podivných existencí, které občas zabloudily až na protipovodňovou hráz těsně nad naše tábořiště. Jinak bylo vidět, že pěší hraniční přechod je Čechy a Slováky cestujícími na Balkán hojně používán. Během noci k nám přišli a utábořili se ještě asi tři skupiny.

Ráno vyjíždíme prvním vlakem ve 4:00. Vyjíždí přesně, dokonce možná o minutu dřív! Než upadám do polospánku, pozoruji tmavou krajinu a osvětlené zastávky s exotickými jmény jako Tata, Tatabánya a podobně. Už si skutečně připadám jako v zahraničí. Jinak je docela nezvyklé, že vlakem procházejí dvě průvodčí. Ranní vlak asi bývá plný různých zjevů, ještě horších, než jsme my.

Vlak se postupně pěkně naplnil, takže jsem se zase nevyspal. No, aspoň jsem si z vlaku prohlédl probouzející se Budapešť.

Asi po hodině a půl vystupujeme na nádraží Budapest-Keleti. Máme sice dost času, ale přesto skoro nestíháme najít náš vlak. Stojí sice hned vedle vlaku, kterým jsme přijeli, ale to se dovídáme až na informační tabuli, která je až na druhé straně nádraží.

Ve vlaku zabíráme kupé a spíme. Asi po dvou nebo třech hodinách vystupujeme v Békéscsabě. Máme tu asi tři čtvrtě hodiny času, ale další vlak nám přesto málem ujel, protože si někteří z nás mysleli, že jede až za hodinu.

Z Békéscsaby jedeme takovým docela hnusným vagónem. Cesta je celkově mírně depresivní, venku je zataženo a všude opuštěná rovina - pusta. Jediné, co se zde pěstuje, jsou slunečnice a kukuřice (plodiny zřejmě typické pro balkánské podunají, setkáváme se s nimi ještě hodně v Rumunsku). A čas utíká tak pomalu a vlak jede tak pomalu a je takové ospalé počasí.

Nádraží v Nagylaku (Maďarsko) Ospalá nálada nás opouští v Mezöhegyes. Náš vlak má totiž zpoždění. V Maďarsku jely zatím všechny vlaky včas nebo ještě dřív, ale podle zákona schválnosti máme zpoždění, zrovna když máme na přestup jen tři minuty. Na malém nádražíčku uprostřed kukuřičných polí je spousta vlaků a my nevíme, který je náš. Zběsile pobíháme od jednoho k druhému a nakonec na poslední chvíli naskakujeme do toho správného. Prostě klika. Je to klasický motoráček, který známe od nás, s radostí čteme na oknech nápisy "Made in Czechoslovakia".

Asi po půl hoďce jízdy vystupujeme v Nagylaku. Je to malé nádražíčko v českém stylu, ani to nevypadá, že jsme kousek od rumunských hranic. Je tu absolutní klid, po odchodu cestujicích jsme tu zbyli jen my a nějaká drůbež.

Příjemně jsme se najedli, "pokecali" s výpravčím a vydali se směr hranice.

Nagylak/Nadlac je velký hraniční přechod na mezinárodní silnici, je tady spousta aut, která tu dlouho čekají. My však procházíme rychle a bez problémů. Celníci si jen na chvíli vybrali pasy.

A jsme v Rumunsku, v zemi, o které jsme slyšeli tolik nepříjemných zvěstí. Ale zatím je to tu v pohodě a vypadá to jako v Česku. Až na tu spoustu veksláků a prodavačů keramiky a bot (i když to je asi i u nás) a jedné nepříjemně vypadající vojenské strážní věže. A až na to, že je o hodinu víc.

Největší šou bylo u směnárny. Měnili jsme tu nějaké marky. Za jednu německou bankovku jsme dostali opravdu hodně rumunských lei. A samé desetitisícovky! Připadali jsme si jako opravdoví valutoví cizinci a dost jsme se bavili.

Pozorovatelna na maďarsko-rumunské hranici Bavila se také nějaká dívka, která platila kreditní kartou. Zjistili jsme, že je to Australanka (mohlo jí být tak pětadvacet), která jede SAMA do Rumunska. Nikdy bych sem sám nejel, a to jsem zkušený Evropan a člověk. No, kdo chce kam ...

Australanka se k nám připojila, šla také na vlak do Nadlacu. Nadlac je takový typ vesnice, který bych hledal i v Česku. Uklizená, s nízkými domky a předzahrádkami. Jenom to nádraží jsme nemohli najít. Zeptali jsme se nějakých ženských a ty řekly, že tam jdou taky, ať prý jdeme s nima. Šly ale děsně pomalu a s každým , koho potkaly, se dávaly do řeči. Znervózněli jsme, chtěli jsme ten vlak totiž opravdu stihnout. Tak jsme je předběhli a makali na konec vesnice, kde jsme nádražíčko opravdu našli.

Nabrali jsme zde vodu a koupili lístky do Aradu. Za chvíli jsme již seděli ve vlaku. Něčím takovým jsem v životě nejel. Vlak jel děsně pomalu, tipuji tak 30 km/h, a hrozně to hrkalo. No, aspoň jsem konečně usnul.

Asi po padesáti kilometrech a dvou hodinách jsem se probudil v Aradu. Vlak vjížděl do města skrz odporné předměstí. Všude bordel, polorozpadlé domky, hořící ohně, ... - prostě humus. Tak takhle jsem si představoval Rumunsko. (To byl ovšem jen první pohled. Na zpáteční cestě jsme poznali, že Arad vůbec není tak hnusné město.)

Vystoupili jsme na hlavním aradském nádraží. Bylo to normální nádraží, jaké bychom našli v každém českém větším městě. Měli jsme před sebou pár hodin času. Strávili jsme je zhruba následujícím způsobem:

1. Kupování lístků do Calafatu.

To byla velmi zdlouhavá, ale zajímavá záležitost. Ženská v pokladně sice pochopila, kam chceme jet, ale chtěla po nás víc peněz, než jsme čekali. Tak jsme se s ní nějakou dobu bavili (Mezitím se za námi tvořila fronta nervózních Rumunů, kterým se podezřele leskly oči, když viděli naše obrovské balíky bankovek.), dokonce jsme jí napsali písemně, co přesně chceme, včetně příplatků a kilometrických vzdáleností. Nakonec se chytla za hlavu a lístky nám prodala. Později jsme zjistili, že jsme skutečně asi měli platit víc, protože v našem vlaku byla povinná rezervace míst.

2. Procházka po okolí nádraží.

Tam to vypadá o něco líp, než na předměstí, ale pořád nic moc. Ošklivé domy, staré tramvaje, občas toulavý pes.

3. Povídání s Němcem.

Další blázen, tentokrát Němec našeho věku, který jede sám do Brašova.

Poslední komplikace nastala při nastupování do vlaku. Vlezli jsme do volného kupé, ale kolem pořád obcházel nějaký divný chlap. Tak jsme dávali bacha a vyhazovali ho, když se snažil vlézt k nám do kupé. Nakonec nás ale vyhodil průvodčí, protože se zjistilo, že máme místenky do jiného vagónu a tohle kupé skutečně patří tomu chlapovi.

28.7.1999Cesta na Rilu - Bulharsko

Trávíme noc v nočním rumunském zrychleném vlaku a blíží se čas, kdy budeme vystupovat. Je to trochu problém, protože nádraží jsou neosvětlená nebo tam nejsou názvy. Čas taky kontrolovat nemůžeme, protože vlak má asi hodinu zpoždění. Naštěstí se dá domluvit s lidma na chodbě, ti nám ochotně sdělují, kde asi jsme. Je to docela zvláštní, chodba je plná lidí, i když vlak by měl být povinně místenkový.

Brzy ráno vystupujeme v Craiově, což není problém, protože tam vystupuje skoro každý. Chvíli před zastavením vchází do našeho kupé nějaká ženská, vyhání nás, odklápí sedadla a vyndavá z nich boty! Spoustu bot. Cpe je do pytle a odchází. Takže takhle to tady chodí. To jsou teda kšefty. Kdybychom to bývali věděli, jistě bychom si nějaké boty vzali. Škoda.

V Craiově se ospale rozhlížíme a hledáme náš vlak. Máme na to příjemných třicet minut (i když jsme tu měli mít hodinu a půl času). Dovídáme se, že vlak do Calafatu jede z koleje 22. Cože? Jsou tu asi tři nástupiště, tedy maximálně pět kolejí?!? Tak co teda. Nakonec nacházíme náš vlak zcela mimo na konci nádraží daleko vpravo na prvním nástupišti. Na dvaadvacáté koleji. No jasně. Jak logické!

Náš vlak je klasický panťák. Nastupujeme dovnitř. Je tam šero a spí tam lidé. Tak jsem si to představoval. Usínáme také, jenom se chvílemi díváme automaticky po zavazadlech.

Trajekt přes Dunaj v Calafatu - rumunské plavidlo Za pár hodin vystupujeme v Calafatu. Nic zvláštního. Nádražní budova, uniformovaný člověk, který nadává Louňákovi za to, že dělá bordel (Louňák rozšlapává a vyhazuje hru Žebříky a hadi nebo jak se to jmenuje). Asi za dvacet minut procházíme vesnicí, celní kontrolou a stojíme u Dunaje. Platíme 5 marek za trajekt a čekáme. Trajekt tam už kotví. Ale všechno to trvá nějak dlouho. Muži obsluhující trajekt opravdu nespěchají.

Po nějakém čase je konečně vše připraveno. Na loď začínají najíždět auta a míříme tam také my. Zde dochází k prvnímu pokusu o úplatek. Nějaký malý harant po nás chce marku za vstup na trajekt. Ignorujeme ho a nastupujeme. A vše je v pořádku.

Asi za dvacet minut jsme přepluli přes Dunaj a vystupujeme v Bulharsku. No, nic se nezměnilo. Jenom je tu všude azbuka. Jdeme po ošklivé (všude kolem odpadky a vysoký plot) cestě k celnici. Zde je absolutní klid. Vypadá to, že bysme mohli normálně projít, aniž by si nás někdo všiml. Víme ale, že potřebujeme statistické karty, a tak lezeme do budovy. Po chvíli přichází celník, vybírá pasy a vyplňuje naše statistické karty. Měníme prachy a opouštíme celnici. V penězích je trochu zmatek. Je totiž zrovna období, kdy začínají platit nové peníze, které mají o tři nuly méně, než ty předchozí. Oba typy ovšem zatím platí zároveň.

Jdeme hledat nádraží do Vidinu. Vidina, že nádraží je hned za celnicí, se ovšem rozplynula. Jak se dovídáme, je až někde daleko v centru města. Nicméně odmítáme nabídky taxikářů a jdeme pěšky.

Cesta je opravdu úmorná. Je totiž pěkný vedro a cesta po hlavní silnici je dost nezáživná. Nakonec nacházíme pět minut před odjezdem vlaku nádraží a šťastně odjíždíme.

Sídliště v Dupnici - čáp Cesta vlakem probíhá v pohodě. Vagóny jsou čisté a pohodlné. Jediné, co tady smrdí, jsme my. Vlak jede krásnou krajinou. Projíždíme totiž pohořím Stará planina, a tak vidíme krásná hluboká údolí a obrovské skalní masivy. Fakt nádhera.

Po pěti hodinách cesty přijíždíme do Sofie. Máme hodinu času, a tak se moc nezdržujeme. Kupujeme lístky, což je trochu problematické, protože Stanke Dimitrov se už jmenuje Dupnica. Nakonec byl nákup jízdenek úspěšný, což se nedá říct o nákupu mapy. Přišli jsme do prodejny a zeptali se, jestli mají mapu Rily. Prodavačka přikývla a řekla: "Nó". Tak jsme chvíli blbě čuměli, proč nám tedy mapu nedává. Pak jsme pochopili a zasmáli se, prodavačka taky pochopila a zasmála se. Škoda, mapu neměli...

Ze Sofie jsme pokračovali rychlíkem směrem na jih. V kupé jsme pokecali s nějakými Bulhary. Dali nám napít místní vodky a jeden z nich nám ukázal pracovní smlouvu, ve které bylo napsáno, že pracuje v ČR! Jinak cesta probíhala normálně, čuměli jsme z okna na bulharskou krajinu a nejvíc se nám líbil pohled na pohoří Vitoša tyčící nad Sofií.

Večer jsme vystoupili v Dupnici, na nádraží nabrali vodu, zorientovali se a vyrazili za město směrem na Rilu. Po cestě jsme zjistili, že Dupnica je normální město s celkem rušným večerním životem a s paneláky na předměstí.

Došli jsme tedy za město, kde jsme přespali na louce. Ze spacáků jsme již měli fajn pohled na temný rilský masiv, nad nímž vycházel měsíc (který jsme původně považovali za UFO).

29.7.1999Rila - údolím Bistrice

Údolí řeky Bistrice - cesta po úbočí Probuzení bylo příjemné. Už jenom to zjištění, že jsme přežili první noc v Bulharsku. Dalším příjemným momentem bylo setkání se stařenkou, která obdělávala nedalekou zahrádku. Dala nám totiž několik okurek.

Z místa noclehu jsme šli po polních cestách do Bistrice, což je vesnice nedaleko Dupnice a kterou už lze považovat za opravdové východisko do hor. Tady jsme levně nakoupili, posnídali a zeptali se místních na cestu. Ti byli moc milí, ochotně nám radili, ptali se, odkud jsme, a s časem jich přibývalo. Každý bohužel říkal trochu něco jiného a moc jsme jim nerozuměli.

Opustili jsme tedy Bistrici a vydali se směrem do hor. Naplánovali jsme, že bychom dnes mohli dorazit až k chatě Ivan Vazov. Šli jsme tedy ve směru, který byl výslednicí našeho orientačního smyslu, Kusoňovy nepříliš podrobné mapy a rad domorodců. Šli jsme po pěšině vedoucí z vesnice rovnou do kopce. Vedla nejprve po louce, což bylo moc příjemné, protože byl krásný výhled, ale potom zalezla do lesa, což bylo taky příjemné, protože tam nebylo takové vedro. Tolik optimistický pohled.

Po cestě jsme potkali rodinu dřevorubců stahující dolů z kopce kmeny. Když jsme se jich zeptali na cestu, říkali, že je to na Vazova ještě deset hodin.

Zdálo se, že jdeme dobře. Dokonce to bylo jakési turistické značení - červená značka a rezavá šipka, ze které se dal ještě rozluštit nápis Ivan Vazov. Bohužel, značku jsme za chvíli ztratili. Navíc v dálce začalo hřmít a nad vrcholky se začaly tvořit mraky. Nálada se tedy trochu pokazila.

Po čase jsme došli k nějaké salaši, kde nám dali (kromě vodky a sýra) cennou informaci - že jdeme blbě. Museli jsme tedy seběhnout extrémkem až dolů do údolí (čímž jsme ztratili několik set výškových metrů), kde jsme narazili na správnou cestu. Chvíli jsme se osvěžili v potoce a pak vyrazili po cestě proti jeho proudu.

Peřeje řeky Bistrice - Katka a spol Kamenitá cesta vedla lesem, který však řídl, nakonec jsme se dostali až nad jeho hranici. Po obou stranách údolí se tyčily krásné skalnaté vrcholy, od kterých se do údolí plazily jazyky suťových polí, prostě idylka. Až na pár nepříjemností. Začalo totiž pršet, chvílemi dokonce padaly kroupy. Vzhledem k tomu, že cesta často vedla vysokou trávou a občas bylo potřeba překonávat potok, měli jsme brzo v botech úplně mokro. Sil rychle ubývalo. Marně jsme vyhlíželi spásu v podobě chaty Ivan Vazov.

Spása se však nakonec přece jen objevila. Vysoko v kopci jsme zahlédli jakési stavení. Přebrodili jsme pole rebarbory, nebo co to bylo za mrchu, překonali kamenné zídky a stanuli na jeho prahu. Ivan Vazov to zrovna nebyl, byl to spíše nějaký přístřešek pro pasáka ovcí nebo pro vojenskou hlídku. Uvnitř bylo torzo kovové postele a jinak pěknej bordel. Ale na přespání se to zdálo být vyhovující. Když dorazila Katka, prohlásila, že tady spát nebude. Naštěstí se nám ji podařilo uklidnit, takže nám nakonec dokonce pomohla vyklízet bordel.

Za chvíli jsme vše nepotřebné vynosili ven, podlahu vystlali listím rebarbory, najedli se a ulehli. Všichni kromě Oty, který si postavil stan na střeše našeho chlívku.

30.7.1999Rila - Sedemte ezera

Chata Ivan Vazov Ráno bylo opět pěkně hnusně. No, prostě pršelo. Čas jsme zabíjeli tím, že jsme sušili ponožky pomocí hry, kterou bych pracovně nazval "helikoptéra se dvěma ponožkovými vrtulemi". Sušivý efekt byl sice nulový, ale srandy se přitom užilo dost. Dost dlouho jsme se odhodlávali, než jsme vlezli do těch slizkých smradlavých ponožek a mokrých bot. Nakonec se to podařilo. Popravdě řečeno, po překonání prvotního šoku to nebylo zase až tak nepříjemné.

Udělali jsme skupinové foto u noclehárny a vyrazili směr Ivan Vazov. Až na počasí to byla celkem pěkná romantická cesta vedoucí malebným údolím. Potůček zurčel mezi kameny, nad travnatým údolím se zvedaly zaoblené kopce, v dálce se páslo stádo krav. Jen Vazov nikde. Naštěstí jsme po čase potkali pasáka, který nás navedl správným směrem. Dokonce tu byla značená cesta vedoucí po pohodlném chodníčku. Pasák nás však varoval, abychom po něm nechodili, ale šli vedle.

Chodníček byl totiž ve skutečnosti jen pás betonových desek, které zakrývaly podzemní potrubí. Byl však dosti chatrný, což se na několika místech projevilo trhlinami a dírami, do kterých spadnout by bylo opravdu nepříjemné.

Nakonec jsme přece jen došli k Vazovovi. Byla to běžná horská kamenná chata. Dala se tu nabrat voda a byli tu přátelští lidé, kteří se hned ptali, odkud jsme a odkud jdeme. Když jsme jim řekli, že z Bistrice, tvářili se uznale. Nevěděli, že jdeme už druhý den.

Jezero Okoto Dali jsme si tady polívku, docela bodla. Pokračovali jsme po značené a tyčované cestě. Vedla po mírně stoupající pastvině do sedla Razdela. Po cestě jsme potkávali davy turistů, což byla v porovnání se včerejškem a dneškem ráno, kdy jsme takřka nikoho nepotkali, dost velká změna.

Sedlo je významná křižovatka značených cest. Je tady velký rozcestník s mnoha šipkami a zvony plnícími nám neznámou funkci. Ze sedla jsme klesali po cestě k Sedmetum ezerum, která jsou opravdu nádherná. U každého je dokonce informační tabule. Jsou tu taky dvě chaty. V jedné z nich jsme se ubytovali.

V chatě to bylo celkem fajn. Levný nocleh, levný čaj, dokonce ovoce se dalo koupit, ve společenské místnosti bylo teplo, kolem chaty pobíhali koně, byl tu krásný pohled na jedno z jezer a byly tu fungující turecké záchody. A prodávali tady mapu! Ne moc podrobnou, ale aspoň něco.

Příjemné také bylo, že dost lidí v chatě umělo anglicky. Dalo se tedy lehce domluvit s "recepční" (nebo jak by se dala definovat její funkce) a s malou dívkou, která se s námi dávala pořád do řeči a tvrdila, že je "Americana". Jakmile jsme na ni však spustili něco složitějšího anglicky, nevěděla. Jinak to ale byla pěkná mrcha, vždy, když šla přes náš pokoj (měli jsme pro sebe celou noclehárnu, která však byla průchozí), ucpávala si nos. Ale měla pravdu. Smrděli jsme pěkně.

31.7.1999Rila - Maljovica

Chata Sedemte ezera ze zimní cesty k sedlu Razdela Ráno jsme docela brzo vstali a vyrazili (čímž jsme dost naštvali lidi spící v okolních pokojích). Počasí bylo krásné. Nad jezery se sice válela mlha, ale skalnaté vrcholky okolních hor byly ozářené ranním sluncem.

Museli jsme se vrátit na sedlo Razdela. Na rozdíl od včerejška jsme však zvolili jinou cestu. Od jezera jsme stoupali dosti krkolomnou kamenitou cestu na jakési sedýlko. Asi uprostřed jsme potkali stádo koní, které šlo proti nám. Nikdy bych neřekl, že by po této cestě byli schopni jít koně a ještě dolů. Vedl je nějaký pastevec a choval se k nim dost neurvale. Když některý z koní zastavil, hned dostal kamenem.

Dále cesta pokračovala příjemnou travičkou kolem modrých jezírek a bizarních rozpukaných skalních útvarů. Kromě toho byl nádherný rozhled na okolní hory, které se zvedaly z mračného inverzního moře. Opravdu, nádherné hory.

Na Razdele jsme potkali skupinu turistů, mezi nimi Americanu, která se k nám hned hlásila. Naštěstí pokračovala jinou cestou, a tak jsme se s ní rozloučili a šli svou hřebenovou cestou směr Maljovica. Byla to vcelku pohodová značená cesta. Hřebeny byly oblé a travnaté a cesta asi šestipruhová (šest vyšlapaných pěšin vedoucích vedle sebe, bohužel dost nepoužitelných, protože byly úzké a hluboké). Bohužel se začalo kazit počasí. Přišla mlha, ochladilo se a začalo pršet. Možná to ale bylo dobře. V chladnu se nejde špatně a kdybychom před sebou viděli drsný vrchol Maljovice a výstup, který nás čeká, zdeptalo by nás to.

Ano, závěrečný výstup na Maljovici byl opravdu drsný, sotva jsme dechu popadali. Výhled stál ale zato, všude mlha. Začali jsme uvažovat o noclehu. Podle mapy měl být někde v okolí zaslon. Opustili jsme proto značku a zvolili cestu, která vedla podle nás správným směrem. Jakási pěšinka tam opravdu byla. Byla však vhodná tak pro kamzíky. Vedla po kluzké trávě prudce dolů. Navíc bylo vidět asi jen do patnácti metrů, a tak jsme opravdu moc nevěděli, na čem jsme. Maljovica (vpravo) od chaty Maljovica Přesto jsme pokračovali a ztratili několik set výškových metrů. Postupně jsme však nervózněli. Nakonec nás ještě podrazil kompas, řekl totiž, že jdeme na úplně opačnou stranu, než jsme mysleli. Tak jsme se tedy vrátili zpátky na hřebínek, na značenou cestu a nasadili směr chata Maljovica. Bylo to takové fajn zpestření. Docela extrémek, doporučuju.

Cesta teď vedla dost prudce dolů. Dostali jsme se do údolí, do pásma kleče, a asi po dvou hoďkách chůze jsme došli k chatě Maljovica. Libusovci přespali v kleči, ostatní se rozhodli pro chatu, boty byly opravdu hodně mokré a nad horami se držely zlověstné mraky.

Chata Maljovica už není tak príma jako Sedemte ezera. Je totiž už moc v údolí, dá se sem skoro dojet autem. Je to už trochu moc komerční (i když komfort není vyšší) a je tu moc lidí. Kromě toho je dražší (i když možná nás ta ženská vzala na hůl). Ale co, hlavně, že jsme měli střechu nad hlavou.

1.8.1999Rila - na Strašnoto ezero

Komplex Maljovica Ráno jsme měli sraz u chaty s Libusama. Louňák vykoupil všechny (tři) chleby, a tak jsme se rozhodli sejít až ke komplexu Maljovica, kde bychom mohli nakoupit i my ostatní. Cesta ke komplexu vedla pohodlnou cestou lesem. Samotný komplex je několik hospod, obchůdků a hotelů, od nichž do okolních kopců vede několik vleků a sjezdovek. Hlavní je, že jsem zde sehnali chleba, salám, sušenky, čokolády a - skvělou mapu v měřítku 1:55 000 i s rozlišenými barvami značení turistických cest.

Hned jsme podle mapy vyrazili do hor. Mapa říkala, že od horní stanice vleku vede cesta tím směrem, kterým chceme. Vylezli jsme tam (po cestě jsme si pochutnávali na skvělých borůvkách) a cesta nikde. Extrémek jsme použít nemohli, protože les byl opravdu velmi hustý. Takže i tak výborná mapa se může mýlit.

Naštěstí jsme nakonec cestu našli, když jsme se vrátili doprostřed sjezdovky. Tak jsme se naobědvali a vyrazili.

Cesta vedla lesem, ne moc náročným terénem. Potom klesla k potoku, podél něhož dále pokračovala proti proudu. Tady jsme se dost zdrželi, protože proti nám šla dost velká skupina Bulharů, kterým jsme se museli vyhýbat vzhledem k šířce pěšiny. V některých Bulharech jsem poznal lidi, které jsem včera viděl na chatě Maljovica. Takže i oni vyrazili na výlet. To je teda co říct.

Zaslon Strašnoto ezero Došli jsme k Jončevu ezeru. To už leželo nad hranicí lesa, mezi kosodřevinou. Bohužel tady opět začalo pršet. Od jezera začala cesta dost prudce stoupat a vedla poměrně náročným terénem po skalách a suťových polích. Díky dešti byly kameny pěkně kluzké, takže to bylo o hubu.

Po nějakém čase jsme dorazili k našemu cíli - Strašnému ezeru. Docela romantické místo - horské jezírko ležící pod obrovskými skalními vrcholy, uprostřed kamenných polí a kosodřevinových hájů. A hlavně - stál tady zaslon, tedy turistický přístřešek, který v dešti přišel velmi vhod. Byl to takový zděný domeček, uvnitř jedna místnost, v ní patrové palandy, na nich deky. Jedno okno, jedny nepříliš funkčně vypadající kamna, na zemi trochu dřeva a bordel. Ale především střecha nad hlavou. Jo, a nedaleko kadibudka.

Už zde byli "ubytovaní" tři lidi. Jeden Bulhar - silnější pohodář mluvící anglicky - a ruský pár, který do Bulharska prý dostopoval přes Moldávii a Rumunsko. S Rusy konverzace trochu vázla, protože uměli jen rusky.

2.8.1999Rila - na Kobilino Branišče

Noc byla klidná, až na jednu událost: Louňáka kousla do nosu myš. Okamžitě ke mně přispěchal, abych mu půjčil slivovici na dezinfekci, a všechny vzbudil. Docela jsme se pobavili. Myší tam ale opravdu bylo dost, dokonce nám trochu okousaly jídlo, které jsme měli položené na asi metr vysokých kamnech.

Zaslon Kobilino branišče - vzadu hřeben u Lopuški vrchu Ráno opět hnusně pršelo, takže jsme se dost dlouho rozmýšleli, než jsme vyšli. Nakonec jsme se asi v devět hodin rozloučili se spolunocležníky a vyrazili. Cesta vedla chvíli po skalách, dokonce byla na některých místech instalována železná lana, ale pak se šlo po pastvinách. Pořád pršelo, pěšina byla rozbahněná, boty vlhly. To nás dost zničilo, takže když jsme za asi dvě tři hodiny došli k zaslonu Kobilino Braničše, už jsme tam zůstali. Dnešní den byl tedy hodně odpočinkový. Odpoledne jsme relaxovali, někteří se šli ale projít na okolní kopce.

Zaslon byl podobný tomu včerejšímu, ale ležel uprostřed pastvin, na kterých se proháněla stáda koní, okolo se zvedaly oblé travnaté kopce. Uvnitř byla opět jen jedna místnost, v ní kamna, stolek a velká dvoupatrová palanda. Ubytování celkem komfortní - nedaleko byla studánka a kadibudka.

Odpoledne se v zaslonu zastavili Češi! Muž se ženou. Vyměnili jsme si s nimi zkušenosti. Nic optimistického jsme se od nich nedověděli. My jsme jim doporučili minulý zaslon, když se ale pán dověděl, že jsou tam myši, prohlásil, že si raději postaví venku stan, protože myši nesnáší od té doby, co měl jednou jednu ve spacáku.

Večer ještě dorazilo několik Bulharů. Žádná příjemná společnost to ale nebyla. Nejstarší účastník této skupiny se navíc snažil zatopit v těch hrozných kamnech, což se mu samozřejmě nedařilo, a zamořil celý zaslon štiplavým kouřem. To jsme pocítili hlavně my válející se na horní palandě.

3.8.1999Rila - Rilski monastir

Suchoto ezero Bulhaři naštěstí odešli ještě dříve než my, takže jsme měli volný stůl k snídani. Se snídaní měl menší problém Kusoň. Večer totiž položil ven za dveře ešus s vločkami a ten do rána zmizel. Bylo to dost nepochopitelné. Velkou náhodou jsem naštěstí našel ešus já. Byl asi deset metrů od zaslonu, ležel tam v trávě, dokonale vyjedený. Tuto záhadu jsme nerozřešili, ale připsali jsme to navrub psům, kteří v okolí hlídali koňská stáda.

Počasí se po mnoha dnech zlepšilo, slunce svítilo, a tak jsme plni elánu vyrazili směr Rilský monastýr. Byla to pro nás sice dost velká zacházka a ztráta nadmořské výšky, ale přesto jsme se rozhodli tam zajít, protože jsme si mysleli, že to stojí za to, a navíc pro nás nějaký ten den navíc nic neznamenal, protože Pirin jsme už vzdali, a tak jsme měli několik dnů navíc.

Pěšina celou dobu klesala, vedla podél potůčku travičkou. Pohoda. Odpočali jsme si u krásného Suchota jezera,, a pak již klesali do hlubokého údolí Rilské řeky. Zde už vedla cesta jehličnatým lesem. Když jsme poprvé zahlédli klášter, vypadal docela pohádkově. Viděli jsme ho z výšky, krčil se uprostřed hlubokých lesů mezi horskými velikány.

Sešli jsme po pěšině až na dno údolí, kde vedla silnice. Čím více jsme se blížili k monastýru, tím častěji se objevovaly vlivy civilizace a komerce. Všude restaurace a ubytování. Cesta po silnici nebyla příjemná, navíc byla nekonečná, ale naštěstí nás všechny kromě Libusů a Kusoně svezl nějaký Bulhar, a to aniž bysme na něj jenom mávnuli (asi zafungovala Katka). Autem to byla jen chvilka, ale přesto to byla docela jízda smrti. Nádvoří kláštera Silnice totiž byla na mnoha místech v dezolátním stavu (zřejmě po nějaké povodni) a hlavně nás dost silně ohrozilo jedno protijedoucí auto, které se tak devadesátkou vyřítilo ze zatáčky na té úzké silnici proti nám.

Nakonec jsme živi dorazili k Rilskému monastýru. Bylo tu několik malebných baráčků, které většinou sloužily jako restaurace nebo obchody, a hlavně velkolepý klášter s bohatými freskami a nádvořím s podloubími. Všude plno lidí, hlavně zahraničních turistů. Daly se tady koupit pohledy a byla tu pošta, což bylo fajn. Taky jsme se tu docela najedli. Prodávali tu totiž Mekicu, což je něco jako langoše na sladko. Dobrý a docela levný.

Poté, co jsme strávili několik hodin u monastýru, vydali jsme se po silnici zpátky, přešli jsme Kirilovu Poljanu, což je místo, u kterého začíná cesta na Kobilino Branišče, a pokračovali dále údolím proti proudu Rilské řeky. Cesta byla ještě sjízdá pro auta, ale jinak nic moc. Postupně jsme opět došli nad hranici lesa, kde jsme se utábořili na loučce ukryté za stromy nedaleko lesa.

4.8.1999Rila - Ribni ezera, Grančar

Noc byla dost hrozná. Nejdřív silně otravovali komáři. Potom se ochladilo a komáři zmizeli. Zároveň ale bohužel zmizel tepelný komfort.

Chata Ribni ezera z masivu Kanaraty Ráno se opět objevili komáři, a tak jsme rychle opustili místo a vyrazili. Ještě chvíli jsme šli po cestě, která se trochu podobala silnici (byly tam vyjeté koleje od aut), ta ale za chvíli končila a dále jsme stoupali po úzké kamenité cestičce mezi klečí. Šli jsme rychle, a tak jsme se brzy zahřáli a zbavili komárů. Na chvíli jsme zastavili, abysme se nasnídali a v záři vycházejícího slunce usušili spacáky, na které v noci padla rosa. Po cestě jsme potom brzo došli k chatě Ribni ezera. Poblíž chaty se opravdu rozprostírají dvě celkem velká jezera, ale zdá se, že jsou umělá.

U chaty jsme se rozpadli na tři skupiny: Katka s Alešem museli sušit věci, Libusům se zamotal kompas a šli na druhou stranu, než jsme měli naplánováno, takže jsme zbyli jen tři, kteří jsme od chaty odcházeli včas a správným směrem.

Jezera leží v dolině, která je ze tří stran obehnána celkem vysokými a ostrými skalními masivy, takže cesta byla dost namáhavá. Celkem dlouho jsme stoupali po krkolomné kamenité pěšině do prudkého svahu. Ale když jsme vyšplhali nahoru, naskytl se nám nádherný pohled na jezera a okolní kopce. Fakt nádhera. Cenili jsme si toho o to víc, že svítilo slunce, což pro nás bylo v těchto horách dosud hodně vzácné.

Pokračovali jsme ještě chvíli po kamenité cestě. Byla značená. Ale tak zajímavě. Červená barva totiž plynule přecházela ve žlutou a zpátky, takže jsme byli pěkně zmatení.

Brzy jsme došli na rozcestí, kde jsme nechali vzkaz zbývajícím dvěma skupinám. Správně jsme předpokládali, že jsme tam první. Cesta dále vedla po travnatém hřebeni, ze kterého byly krásné rozhledy na obě strany. Daleko na jihu se dokonce v mlze tyčil Pirin. Jinak byla tato cesta velmi frekventovaná, což jsme v těchto horách taky ještě nezažili.

Tak jsme šli a šli, byla to pohoda, slunce svítilo, foukal chladivej větřík, skoro žádné převýšení a uklidňující cinkání kravských zvonců. Nic zvláštního se nestalo, snad jen to, že jsme na cestě našli taštičku se sušenkami a léky. Tak jsme akcelerovali a doběhli skupinku, která byla asi půl kilometru před náma. Jedna holka se k tašce opravdu přihlásila, ale ani nepoděkovala:-(

K večeru jsme došli na jakousi planinku, odkud už byla krásně vidět nejvyšší hora Balkánu, Musala, údolí řeky Iskar a celá východní část Rily. Tak jsme si sedli a čuměli. Za chvilku nás došli Libusové, časem dorazila i Katka s Alešem. Rozhodli jsme se přespat na této planince, všude tam totiž rostla kosodřevina, a tam bylo minimální nebezpečí objevení.

5.8.1999Rila - Musala ( 2925 m )

Vrchol Musaly - diskuse nad mapou Noc byla celkem v pohodě, bylo teda dost zima, ale aspoň neotravovali komáři. Ráno jsme našli na spacácích (Oto na stanu) ledovou vrstvu. Rychle jsme opustili místo a doběhli pár set metrů na křižovatku cest. Tady svítilo slunce, a tak jsme mohli v klidu a teple sušit spacáky a snídat.

Po čase jsme vyrazili vstříc našemu dnešnímu cíli - Musale. Cesta byla celkem pohodlná, žádné skály. Ale pěkně funěl vítr. Jeho poryvy člověk občas jen stěží ustál. Kromě toho vznikaly zajímavé efekty v sedlech a na hranicích mezi návětrnými a závětrnými stranami hor - vítr tam s sebou přinášel z údolí oblaky mlhy, takže to vypadalo jako "brána do pekel".

Cesta na Musalu tedy až na závěrečný stoupák byla těžká pohoda. Velmi příjemná byla také skutečnost, že jsme byli rychlejší než časové údaje na šipkách. To se nám na těchto horách dosud díky těžkým batohům nepodařilo. Ale dneska to prostě nějak šlo.

Na Musale to bylo fajn. Kolem nás sice pořád pluly mraky, ale rozhled byl přesto slušný. K dalším kladům patřil např. signál několika mobilních společností (i když ne do každé se dalo přihlásit) a docela levné občerstvení (čaj, kakao, ...), zápornou stránkou byla rozestavěná horní stanice lanovky a s tím související bordel.

Na vrcholu jsme se vyfotili, zbaštili mnoho čokolád a zvolili směr další cesty. Pirin jsme už odepsali, ale do zatmění slunce zbývalo pořád ještě docela dost času. Musala, nejvyšší hora Balkánu (2925 m) - opravdu všichni :-) Tak jsme se rozhodovali, jestli půjdeme do východní části Rily, nebo už slezeme dolů a pojedeme jinam. Nakonec jsme zvolili druhou variantu, tedy, že opustíme Rilu, pojedeme do Sofie a navštívíme třeba Vitošu nebo Belogradčik.

Tak jsme sestupovali po krkolomné cestě dolů. Prošli jsme kolem starého (odporného) zaslonu, prohlédli si nevkusnou, ale luxusní novostavbu "zaslonu" Musala, a potom jsme sešli po cestě okolo jezírek až ke staré chatě Musala. Tady jsme si odpočali a vydali se na závěrečný sestup do Borovce. To byla opravdu pohodová cesta vedoucí pozvolna dolů údolíčkem nějakého potoka. Nejdřív se šlo skrz kleč, ale jak jsme klesali, borovice se narovnávaly, až kolem Borovce byl už skutečný les, který nedělal městečku ostudu.

Borovec je takové malé moderní horské letovisko. Opravené domečky, hotely, hospody. Bohužel, autobus do Sofie jezdí jen jednou denně a ještě v dost blbý čas. Tak jsme se rozhodli, že dojdeme až do Samokova, který je jen několik kilometrů po silnici od Borovce. Tak jsme šli, šli, a když se začalo stmívat, ulehli jsme v lese nedaleko silnice.

6.8.1999Bulharsko - cesta přes Sofii

Ráno jsme vstali, odehnali komáry a vyšli na poslední kus cesty. Asi v deset jsme byli v Samokovu. To je už docela velké město se slušným autobusovým spojením se Sofií. Jeden nám sice před nosem ujel, ale další jel už asi za hoďku a půl. Tak jsme si koupili lístky a šli se projít do města. Bylo to skvělý. Konečně se splnil sen o levném Bulharsku. Bylo tam velké tržiště s různými mňamkami, a tak jsme nakupovali a žrali.

Monument Sovětské armády - stále tam je Asi v půl jedenáctý jsme sedli do autobusu směr Sofia. Byl to celkem komfort, nebylo to moc narvaný a netrvalo to moc dlouho. Jenom jsme čuměli, co dokážou bulharští řidiči. Jsou to ještě větší prasata než Češi. Předjížděli náš autobus i v hodně nepřehledných zatáčkách.

Asi po hodině a půl jsme dojeli do Sofie. Zjistili jsme, že se nacházíme asi 8 km od vlakového nádraží. Tramvaje měly výluku, a tak jsme se rozhodli, navzdory velkému vedru, tam dojít pěšky.

Procházka přes Sofii byla celkem příjemná. Nejdřív jsme šli skrz velký park. Tam jsme si sedli na lavičky a jedli. Cítili jsme se tak trochu jako doma, protože na nedalekém bulváru jsme našli pobočku Českých aerolinií a obchůdek, kde prodávali české mléčné výrobky.

Po obědě jsme se už definitivně rozhodli, že půjdem na vlakové nádraží a odtud pojedeme vlakem na sever Bulharska, kde navštívíme Belogradčik. Tak jsme opustili park a vydali se skrz sofijské ulice směr nádraží. Sofijské ulice jsou pěkně rušné, spousta aut, autobusů, trolejbusů a tramvají. Přejít ulici fakt není sranda. Nakonec jsme to ale přežili a úspěšně dorazili na nádraží. Jeden vlak nám takřka před nosem ujel, tak jsme si koupili lístky na další, který jel asi za hodinu a půl. Během této doby jsme si dobře zakonverzovali francouzsky a anglicky, když jsme si v místní pobočce Wasteels ověřovali spojení přes Rumunsko. Ve vlaku jsme ocenili, že nám k jízdence vnutili i místenku. Páteční vlak byl totiž pěkně narvaný. Pro nás byla ale cesta velmi pohodlná.

Asi v jedenáct večer jsme vystoupili v Orešci, což je podle mapy vlakové nádraží, které leží nejblíž k Belogradčiku. Bylo tu nepříjemně rušno, a tak jsme rychle Orešec opustili po silnici na Belogradčik. Kousek za městem jsme ze silnice slezli na loučku a zalehli.

7.8.1999Bulharsko - Belogradčikské skály

Ráno nás vzbudili komáři, a tak jsme rychle vyšli. Silnice do Belogradčiku byla docela fajn, vedla příjemnými serpentinami a moc tady toho nejezdilo. Kromě toho tu bylo fajn okolí. Na severovýchodě se do dálky rozprostírala nížina, my jsme stoupali do zalesněného kopce, na kterém byly občas vidět hezké vápencové skalky. Belogradčikské skály

Když jsme vylezli do sedla, naskytl se nám krásný pohled na Belogradčik a jeho bizarní skalní útvary. Na obzoru byl vidět zalesněný hřeben, za nímž leží Jugoslávie. Sešli jsme dolů do města, nakoupili nějaké jídlo, podívali se, jak nám jedou autobusy, a šli do skal.

Uvelebili jsme se kousek za parkovištěm, které se nachází u staré pevnosti. Ta je kromě skal dalším velkým turistickým lákadlem tohoto města. Docela jsme si medili. Vařili jsme si, jedli jsme a po skupinách jsme si chodili prohlížet skály. Jsou to skalní stěny různých zajímavých tvarů, na některé z nich se dalo docela pohodlně vylézt. Jinak jsme se šli ještě podívat do města. Našli jsme tam zajímavou věc - měřič radiace. Je vidět, že se město nachází nedaleko nestabilní jaderné elektrárny Kozloduj.

Do večera jsme se tedy flákali poblíž skal a čuměli na kolemjdoucí lidi a stáda ovcí a koz. Asi jsme vypadali pěkně sociálně. Večer jsme ulehli uprostřed skal.

8.8.1999Bulharsko - zpět do Rumunska

Trajekt přes Dunaj v Calafatu - bulharské plavidlo Ráno jsme nasedli na autobus do Vidinu. Byla to pěkná herka. Někteří z nás seděli vzadu na "pětce" a tam to opravdu hodně skákalo a houpalo. Ve Vidinu jsme utratili poslední levy za jídlo a pak jsme absolvovali tu úmornou štreku k Dunaji. Zde se vyskytl další pokus ubohého úplatkáře. Řekl, že když zaplatíme, tak nám zajistí bezproblémový průchod přes hranice, protože se zná s celníky. Ignorovali jsme ho a v pohodě jsme prošli.

Dost dlouho jsme čekali na trajekt, ale nakonec jsme se přece jen včas přeplavili do Calafatu a chytli vlak, který jsme chtěli. Potkali jsme tady skupinu Čechů a Slováků, kteří prý byli v Bulharsku a Řecku. Ti s námi potom cestovali až do Aradu. Už za tmy jsme dojeli do Craiovy. Zde jsme si přikoupili místenky a příplatky na rychlík. Oto, Kusoň a Libusové se chtěli dostat nočním osobákem k Železným vratům, ale pokladní před jejich očima vlak z jízdního řádu škrtla, a tak jeli s námi do Aradu.

Rychlík Ovidius měl 80 minut zpoždění, a tak jsme si aspoň prohlédli okolí nádraží. Je tam docela velký tržiště, které funguje i přes noc. Tak jsme tam nakupovali a žrali.

Okolo půlnoci jsme nasedli do příjemného vagónu maďarských drah a usnuli.

9.8.1999Rumunsko - Arad

U pomníku na náměstí Cesta vlakem proběhla hladce. Ráno jsme vystoupili v Aradu. Katka a Aleš odjeli prvním možným vlakem do Nadlacu, my ostatní jsme si šli prohlédnout město. Navzdory prvním nepříjemným dojmům jsme zjistili, že je to nádherné město. Několik hodin jsme strávili na širokém bulváru. Všude obchody a opravené domy. Na chodnících čisto. Dokonce jsme navštívili internetovou kavárnu a koupili si brýle na zatmění slunce. Bavili jsme se pozorováním místních tramvají. Některé vypadaly jako naše české, ale většina z nich byly očividně vyřazené tramvaje z Německa.

Odpoledne jsme dojeli lokálkou do Nadlacu, bez problémů přešli hranice, kde Louňák koupil v Duty free shopu Stoličnou vodku, a v Nagylaku se sešli s Alešem a Katkou. Všichni jsme pak přespali v odlehlé části nagylackého nádraží.

10.8.1999Maďarsko - Szeged

Noc byla děsivá díky komárům. Ráno naši skupinu přišel zkontrolovat nějaký policajt, naštěstí ale zrovna ve chvíli, když jsem se byl umýt u pumpy. Nezabásnul nás, jenom zkontroloval pasy a šel pryč.

Pláž u mostu Katka a Aleš už ráno odjeli vlakem směr Újszeged. To byla poslední chvíle, co jsme je viděli, pak zase až v Česku. My ostatní jsme jeli asi až za dvě hodiny, Libusové stopem a já s Otou a Kusoněm vlakem.

Přibližně za hodinu jsme dojeli do stanice Újszeged, která leží na východním předměstí města Szeged. Z nádraží jsme šli k řece Tisa, kde jsme se vykoupali. Všude bylo plno turistů, dokonce i dost českých turistů. Všichni přijeli na zítřejší zatmění slunce. S některými lidmi jsme pokecali. Několik Čechů jelo do Bulharska, a tak jsme jim dávali rady na cestu a vůbec jsme stlali rozumem.

Přes Tisu vedou dva velké mosty, na jednom z nich jsme si dali odpoledne sraz s Libusáky. Opravdu jsme se tam sešli a dohodli se na dalším plánu: Zatmění slunce pojedeme pozorovat pár stanic vlakem severně od Szegedi, kudy vede střed pásu totality a nebude tam tolik lidí jako v Szegedi.

Šli jsme se ještě projít do města. Szeged je pěkné, civilizované město. Prostě Evropa. Zvláště v tyto dny přímo vzkvétalo. Vše se točilo okolo zatmění slunce. V jednom parku bylo dokonce posezení s hudbou, jinak byly všude stánky s jídlem, pitím a protislunečními brýlemi.

Asi v pět odpoledne jsme odjeli vlakem ze Szegedi několik kilometrů na sever, do vesnice Szatymáz. Odtud jsme došli do sousední vesnice Jánossalas (cestou jsme se pěkně nažrali švestek, které tam všude rostly), kde jsme našli vhodné místo na spaní. No, zas tak vhodné nebylo. Byla to loučka hned za vesnicí a sotva jsme tam složili batohy, hned tam přijela nějaká ženská a říkala, že je to její pozemek. Naštěstí mluvila anglicky a dalo se s ní domluvit, takže jsme tam mohli přespat.

11.8.1999Maďarsko - zatmění Slunce

Nerad se opakuju, ale noc byla hrozná. Nejdřív samí komáři a k ránu nás vzbudil déšť. Tak jsme se šli schovat na vlakovou zastávku.

Čekání. bylo úmorné. Pršelo a pršelo. Kolem pořád projížděly speciální vlaky dopravující lidi na zatmění. Přitom to vypadalo, že dnes žádné zatmění vidět nebude.

Sláva! Asi půl hodiny před zatměním se obloha vyjasnila. Takže nakonec jsme to viděli. Opravdu skvělý - zážitek na celý život. Nemá cenu to popisovat. Nejvíc vyjevený z toho ale byli lidi ze sousedství nádraží, kteří udiveně vyběhli před dům a půjčovali si naše brejle.

Zatmění Slunce Když vše skončilo, Libusové s Kusoněm šli na stopa, já s Otou na vlak. Jeli jsme vlakem do Budapešti (byl to hodně narvaný vlak a měl pěkný zpoždění), přeběhli jsme z nádraží Zugló na nádraží Keleti a odtud dalším vlakem (tentokrát prázdným a bez zpoždění) do Komáromu, kde jsme byli asi v devět večer, tedy asi o hodinu později, než jsme předpokládali. To bylo docela nemilé, protože v tuto chvíli měl z Komárna odjíždět rychlík Saxonia, který jsme chtěli použít. V Komáromu jsme se ale všimli, že tam Saxonka stojí. Takže měla taky zpoždění. Byl to hrozný pocit, nemohli jsme totiž nastoupit, mezinárodní tarif by nás vyšel draho. Tak jsme zamakali a rychle přeběhli most do Komárna. Teď jsme rychle potřebovali slovenský koruny, všechny směnárny byly ale zavřený a v hotelu nebyli schopný ty prachy vyměnit. Oto měl naštěstí mezinárodní platební kartu, která nás společně s bankomatem zachránila.

Když jsme doběhli na nádraží, právě odjížděl nějaký vlak Českých drah. To nás zdeptalo, ale pak jsme zjistili, že to ještě nebyla Saxonia (později jsem se dověděl, že to byl speciální vlak vypravený Českými drahami na zatmění). Tak jsme rychle koupili lístky a šli na nástupiště. Bylo tam plno lidí s batohy. Očividně se vraceli ze zatmění. Za chvíli přijel za hlasitého potlesku čekajících s hodinovým zpožděním rychlík. A začala bitka. Už z Maďarska stáli lidi na chodbičkách a teď ještě plné komárnské nádraží. Tak narvaný vlak jsem skutečně ještě neviděl. Lidi se tam nemohli vejít. Průvodčí chodil okolo vlaku a prosil nás, abychom si na chodbách stoupli aspoň do dvou řad.

Nakonec se tam všichni vešli a odjeli jsme. Hodně lidí brzy vystoupilo, a tak jsme si sedli a usnuli. Ocenili jsme komfort vagónu německých drah.

12.8.1999Rila - návrat

Ráno před pátou hodinou jsme vystoupili v Kolíně a přestoupili do vlaku na Prahu. Tam jsme byli za chvíli. Třešničkou na dortu byla výluka, díky níž jsme si projeli trať přes Malešice, kudy normálně jezdí jen náklady.

Úspěšně jsme tedy dojeli do Prahy. Doma jsme se dověděli, že stopaři měli štěstí a dojeli už včera večer a že Aleš a Katka jeli stejným vlakem jako my, ale v tom zmatku jsme se nenašli.

Takže takhle šťastně dopadla naše skvělá akce Bulharsko 1999.