Bulharsko - Rila, zatmění Slunce

26.7.1999Cesta na Rilu - Slovensko

Ještě když jsme v 11.45 nasedali na Smíchovském nádraží do vlaku, nevěděli jsme, kolik nás vlastně bude. Zatím nás bylo šest: já, Buchy, Líba, Petr - Louňák, Aleš a Katka. Chyběl jen Ota, který byl důležitým členem výpravy, protože měl u sebe část materiálů. které s Buchym našli na Internetu (včetně vlakových spojení).

Nádraží v Nových Zámcích Naše pochybnosti nebyly bez důvodu, Ota měl totiž dlouhodobé zdravotní problémy a do poslední chvíle váhal, má-li se připojit. Nakonec se zachoval podle našeho hesla "co nás nezabije, to nás posílí" a ve 12.00 přistoupil na hlaváku, takže konečný počet členů naší výpravy se ustálil na 7. Po zkušenostech z minulých akcí jsem si dal předsevzetí, že musím mít s sebou co nejmíň věcí. Nakonec jsem dosáhl váhy 19 kg včetně tří litrů vody (bez stanu, ten jsme ohodnotili jako zbytečnou zátěž). Ostatní už tak úspěšní nebyli, pod 20 kg se dostala jen Katka a rekord vytvořil Aleš s 28 kg (většinu ovšem tvořila společná polní spíž, konzervy, kvanta polívek a další zásoba k přežití).

Cesta byla opravdu vymakaná, z Prahy až do Sofie jsme jeli místními vlaky, abychom se vyhnuli předraženým mezinárodním tarifům a měli víc zážitků z cesty. Po dvou přestupech v Bratislavě a Nových Zámcích jsme dojeli do Komárna.

Skupinovou slevu, kterou jsme při cestě využili, těsně před tím bohužel snížili z 50 % na 30 % (na Slovensku dokonce na 10 %). Jízda proběhla bez problémů, stejně jako přechod hranice Komárno-Komárom, problémy byly ale s koupením lístků z Komáromu dále. Pokladní totiž neuměla žádný světový jazyk. Sprechen Sie Deutsch? Do you speak English? Parlez-vous français? Magyaros! To byla jediná odpověď na všechny naše pokusy. Po chvíli jsme konečně pochopili, co se nám snaží říct - lístky se prodávají jen v den odjezdu vlaku (náš jel ve 4.00).

Mezitím se setmělo a my začínali chápat, proč se Komárno jmenuje právě Komárno. Spali jsme totiž jen pár metrů od Dunaje (mezitím na místo dorazila další skupina Čechů mířící rovněž na východ) a to bych už nikomu nedoporučoval. Proti komárům není obrany. I když oproti tomu, co nás ještě čekalo, to bylo spíš jen takové milé přivítání.

27.7.1999Cesta na Rilu - Maďarsko, Rumunsko

Nádraží v Nagylaku (Maďarsko) Ani nevím, jak se nám to podařilo, ale v půl čtvrtý jsme už zase byli všichni na nohou a podnikli druhý, tentokrát už úspěšný pokus koupit si lístky na vlak. Jen jsme nalezli do vlaku, beznadějně jsem usnul a se spánkem jsem bojoval celý den. Ostatní na tom byli naštěstí o něco líp, takže jsme úspěšně zvládli všechny přestupy, které na sebe navazovaly opravdu těsně (občas jsme měli na přestup jen 5 minut a samozřejmě jsme skoro vždycky měli zpoždění).

Největším bludištěm pro mě bylo budapešťské nádraží, které je na naše poměry trochu moc velké. Víc času na přestup jsme měli v Békéscsabě, kde jsme prozkoumali vlakové (vyvolávají tu fotky za 9 Ft = 1,40 Kč) i autobusové nádraží (pochopitelně samé Ikarusy). Nakonec jsme se ale přece dostali k rumunským hranicím do Nagylaku-Nadlacu. Tady jsme měli po delší době konečně možnost zhltnout něco teplého.

Přechod hranic proběhl znovu bez nejmenších potíží. Rumunská celnice je kupodivu velmi moderní a udržovaná, což se rozhodně nedá říci o dalších rumunských stavbách. Veksláka jsme ignorovali a odmítli jsme i jiné "výhodné" obchody. U hranice nás zaujal ostřelovač na strážní budce asi 100 metrů od nás. Na rumunské straně jsme vyměnili marky za rumunské lei (kurs asi 8250 LEI za 1 marku ).

Byl to výhodný kšeft, za drobnou bankovku jsme dostali obrovský štos jiných. Když jsme jsme se vraceli, byl kurs této tvrdé měny už 8700 Lei za 1 DM. Vedle nás si měnila peníze i jedna Australanka, která se (sama!) rozhodla poznat východní Evropu. Teď nás ale čekal úkol najít nádraží na rumunské straně. Pozor! V Rumunsku je jiné časové pásmo a hodinu jsme nezískali, ale naopak ztratili, takže ten, kdo by na to zapomněl, by se mohl dočkat nepříjemného překvapení. To ale nebyl náš případ. Pro jistotu jsme se ještě přeptali na cestu dvou Rumunek (trochu německy a trochu rukama nohama).

Měli jsme štěstí, i ony měli namířeno na vlak. Pravda, šly trošku pomaleji než my, ale času jsme měli dost a navíc podél každé ulice byly aleje švestek, prostě pohoda. Rumunky k našemu údivu prošly celou vesnici a vydali se zcela opačným směrem, než jsme čekali. Pozorovatelna na maďarsko-rumunské hranici Času už najednou bylo nějak málo a když už jsme začínali pochybovat, kam nás to vlastně vedou, Rumunky se zastavily u jednoho domku a začaly se vybavovat. Nezbývalo než natáhnout krok a za chvíli jsme opravdu uviděli malé nádraží. Tady už čekalo pár vojáků se samopalama, hlídali nádraží, protože bylo u hranic, a několik civilistů.

Koupili jsme lístky (nedivte se, až pokladní mávne rukou nad 200 Lei, které vám má vrátit), nabrali vodu a po chvíli už jsme pozorovali rumunská políčka z oken vlaku. Ten evidentně nikam nepospíchal, 50 km jsme jeli asi 2 hodiny. Rumunský Arad nás nijak příjemně nepřekvapil, okolí nádraží bylo deprimující a dál jsme se zatím nedostali, tak jsme jenom koupili něco k svačině (nejlepší byly preclíky co prodávali hned před nádražím) a šli koupit lístky. Zatímco část výpravy bedlivě střežila bágly, zbytek se snažil vyjednávat s pokladní. Zádrhel byl v tom, že jsme chtěli jet vlakem typu accelerat (=zrychlený), na který se platil zvlášť příplatek a protože ani tady jsme nepochodili s angličtinou ani s jiným jazykem, dalo trochu práce vysvětlit jí co chceme a zkontrolovat si cenu. Místní "obyvatele" nádraží zaujal štos padesáti desetitisícových bankovek a snažili se nám s nákupem pomoci.

Cena byla ale ve srovnání s našimi vlaky velice nízká - celé Rumunsko jsme přejeli asi za 200 Kč. Pro doplnění, v Rumunsku jsou ještě dva typy vlaků, osobní (tren de persoano) a rychlík (tren rapide) a samozřejmě i EC/IC. Už za šera jsme nastoupili na noční jízdu rychlíkem přes Rumunsko. Pamatuju se jenom na samé kukuřičné a slunečnicové pole a spoustu tunelů, hory jsem bohužel zaspal. Během noci se prý dařilo držet alespoň jednočlověčí hlídky.

28.7.1999Cesta na Rilu - Bulharsko

Další přestup nás čekal až ráno v Craiově. Můj žaludek už to začal dost špatně snášet, protože jsem se živil výhradně namazanýma houskama z Prahy a už jsem je nemoh ani vidět. Když jsme vystupovali, nevěřili jsme vlastním očím, když před náma dva lidi odklopili sedadlo, na kterém jsme seděli a z něj začali tahat asi dvacet párů sportovních bot, které spěšně balili do obrovských tašek - že by se v Rumunsku pašovalo i vnitrostátně?

Trajekt přes Dunaj v Calafatu - rumunské plavidlo Přestoupili jsme další osobní vlak, tvořený známými modrými dvoupatrovými vozy německé výroby, ovšem upravenými pro Rumunsko - sedadla byla tvrdší a dveře se za jízdy nezavíraly. Přestože do odjezdu zbývala asi hodina, vlak už byl plný místních cestujících, kteří spali na sedadlech. Bylo přece jen čtvrt na šest ráno, a tak jsme je napodobili.

Konečně jsme dojeli do Calafatu, hraniční obce a přístavu, ze které se jezdilo trajektem přes Dunaj. Bylo vidět, že jih Rumunska je chudší než západ - mnohé ulice byly jen prašné a děti žebraly na turistech peníze. Cena za trajekt: 3$ nebo 5DM. Pokud ovšem nenaletíte klučinovi, který je hrozně snaživý, starou houbou a vodou z Dunaje "čistí" přijíždějící auta a po nás se samozřejmým výrazem ve tváři požadoval marku za vstup na trajekt. Pak na něj ale někdo zavolal, kluk zmizel a trajekt se začal naplňovat, nejdřív kamiony, pak osobáky a nakonec my pěší. Za chvilku jsme za krásného letního počasí konečně přistáli v Bulharsku. Na hranicích jsme dostali další razítko do pasu (celkem jsem jich vyfasoval 9!) a koupili zbrusu novou bulharskou měnu (po měnové reformě byl kurs jednoduchý 1 leva=1 DM). Ceny se ale ještě po celém Bulharsku uváděly postaru se třemi nulami navíc.

Calafat - přístav na rumunské straně před vyplutím Vyfasovali jsme "statistickou kartu", kterou je později při odjezdu třeba vrátit. Také se tam měla vyplnit adresa pobytu potvrzená z hotelu. Nic takového jsme pochopitelně nezískali, na takové chatě Sedemte ezera o kartě vůbec neslyšeli, a při odjezdu celníci žádné potíže nedělali. Hned za hranicemi se nám vnucovali taxikáři, kteří nám nabízeli, že nás za dolar zavezou až na nádraží. Samozřejmě jsme odmítli, nejsme přeci v Bulharsku proto, abychom se nechali vozit. Krásné letní počasí se mezitím změnilo v nepříjemné vedro. Gara? Cože, tam? A jak daleko? Xakru, kam nás to posílá, to vypadá spíš na garáže než na nádraží. Šli jsme dlouho, pořád nám lidi ukazovali takovým tím způsobem, jako by chtěli říct: "za devatero horami a devatero řekami...", času ubývalo, vedra přibývalo, všude spousty lákavých melounů, ale nádraží nikde.

Ten taxík by se byl určitě vyplatil. Zaujalo mě, že tady ve Vidinu zcela běžně používali povozy tažené osly, a to i na hlavních silnicích. Ve Vidinu jsme si také všimli zvláštního jevu - Bulhaři očividně považují za nevhodné odstraňovat vylepená úmrtní oznámení, kterých je pak na každém kroku spousta a vypadá to, jako by celé město vymřelo. Na azbuku jsme si zvykli celkem rychle. K nádraží jsme dorazili právě včas, za pět minut nám jel vlak do Sofie, jen jsme do něj naskákali, už se rozjel. Ani v Sofii jsme neměli čas se moc rozkoukávat a nasedli jsme na poslední vlak, který nás dovezl do Dupnice (ne Stanke Dimitrov, jak tvrdila naše stará mapa - Dimitrov tady byl něco jako náš Gottwald). Dupnica je takové menší městečko s panelákovým sídlištěm na okraji a hned za ním se tyčí pohoří Rila. My jsme měli jasný cíl: najít do setmění nějaké vhodné místo ke spánku. To se nám také podařilo.

29.7.1999Rila - údolím Bistrice

Vesnice Bistrica z hor - detail Teprve ráno za světla jsme si mohli ověřit, jaké místo jsme si vlastně vybrali za svoji ložnici. Nebylo to tak špatné, i když stačilo ještě pár kroků a zapadli bychom do bažiny nebo rovnou do rybníka, který byl úplně pokrytý žabincem a za šera vypadal jako louka. Na druhou stranu asi 50 metrů od nás byl ovocný sad a v něm jsme také uviděli prvního člověka. Zahradnice nás kupodivu nevyhodila a dokonce nám natrhala pár okurek ze zahrádky, ani jsem se nestačil divit. Za chvíli přistál tak 60 metrů od nás čáp.

Plížil jsem se k němu co nejblíž, ale když už jsem ho chtěl vyfotit, zvednul křídla a vzlítnul, takže to dopadlo takhle. Po okurkové snídani jsme hned popadli bágly a vyrazili k poslední vesnici Bistrica, kde jsme nakoupili jídlo na další dny. Vůbec nebylo tak levné, jak jsem očekával, vyšlo to rozhodně dráž než u nás. Po snídani jsme začali zjišťovat, kudy máme jít dál. Protože z mapy vůbec nebylo jasné, kde začíná naše cesta, zeptali jsme se místních. Ti nám okamžitě velice ochotně začali radit, zvláště po zjištění, že jsme Češi, kudy se máme vydat.

Cesta údolím řeky Bistrice nejprve vedla po úbočí vcelku po rovině. Následovalo dost prudké stoupání a dlouhou dobu jsme nikoho nepotkali. I v sedmi lidech jsme se za chvíli roztrhali na ještě menší skupinky, takže jsme na sebe museli čekat. Peřeje řeky Bistrice - Katka Na téhle loučce s krávama bylo to čekání dost nesnesitelný, protože kromě krav tady bylo hrozně moc hovad a jenom se člověk zastavil, už jich měl na sobě aspoň pět. Kousek nad loukou jsme potkali první lidi - byli to dva bulharští horalové a byli podobně přátelští jako lidé dole ve vesnici. Podělili se s námi o svůj oběd - balkánský sýr, rajče a mastika (bulharská vodka, o něco slabší než naše, ale dobrá) a ještě nám poradili, že jdeme úplně špatně.

Na jejich radu jsme slezli z prudkého svahu dobře 100 výškových metrů k potoku (bulh. rekata), kde jsme se konečně mohli umýt. Pak jsme začali znovu stoupat. Po pár hodinách už to začalo být dost vyčerpávající. Navíc jsme v údolí ztratili cestu, museli jsme s těžkýma batohama přelézat po balvanech a pořád jsme přeskakovali přes potok, což část výpravy včetně mě nezvládla suchou nohou, ale začínalo trvale pršet a šli jsme vysokou trávou, a tak mokro v botách měli stejně všichni bez ohledu na typ bot nebo impregnaci. Občas jsme dokonce objevili turistickou značku, ale jelikož bulharským značkářům zjevně nevadilo vést ji přímo potokem, stejně jsme si nepomohli.

Už nám to začínalo být všechno fuk, jenom jsme chvílema pokukovali po kamenných svazích na obou stranách údolí, kde někde měla být chata Ivan Vazov. Vždycky když někdo vítězoslavně prohlásil, že už ji vidí, ukázalo se, že je to jenom velký balvan. Potoky, kolem kterých jsme šli, se navíc vůbec neshodovaly s naší mapou. Nakonec jsme byli rádi, když jsme našli aspoň malou kamennou budku, která připomínala spíš bunkr než chatu a byla obyvatelná, až když jsme z ní vyházeli rozpadlý matrace a všechen bordel a podlahu pokryli lopuchama a igelitem. Už samotná cesta k ní vyžadovala trochu sebezapření, protože byla obklopená vysokýma mokrýma lopuchama a kopřivama, ale aspoň sem nepršelo a navíc ve skalách za bunkrem se dala i nabrat voda.

30.7.1999Rila - Sedemte ezera

Jezero Breka Ráno jsme udělali dokumentační foto kromě některých členů výpravy, které bylo potřeba vzbudit. Pokračovali jsme ve stoupání údolím a až úplně nahoře jsme potkali pasáka krav v džínách, který nám ukázal cestu k našemu včerejšímu cíli - chatě Ivan Vazov. Přespat už jsme v ní nepotřebovali, tak jsme si dali jenom polívku, která byla dobrá a celkem i levná. U chaty jsme poprvé viděli koně, kterých se v celé Rile dá vidět spousta.

Odtud jsme vystoupali do sedla Razdela a rozmýšleli další postup. Původně jsme chtěli ještě dnes dojít na Maljovici (2729 m), podle mapy to mělo být jen několik kilometrů po vrstevnici, ale nakonec jsme byli přehlasováni a sešli doleva na Sedemte ezera. Později se ukázalo, že tohle rozhodnutí bylo správné, cesta byla ve skutečnosti aspoň dvakrát delší než to vypadalo na mapě. Navíc jezera opravdu stála za to, tady je fotka jednoho z nich, jezera Okoto. Sešli jsme k chatě u jezer, kterou jsme viděli už shora.

Nocleh tu ale nenabízeli, a tak jsme se po krátké poradě rozhodli sejít ještě níž k chatě Sedemte ezera. Poprvé za celou cestu nás čekala postel a možnost konečně trochu usušit mokrý věci (tj. všechny). Cena za přespání na chatě Sedemte ezera byla 4 DM (vlastně 4 levy, ale protože 1 DM = 1 leva, tak budu psát DM, to je kratší). Prodávali tu čaj za 0,2 DM, tedy za necelé 4 koruny, a navíc bylo možné se tu domluvit anglicky. Ota si na chatě koupil novější mapu, podle které jsme se řídili až do nákupu nejnovější mapy 1:55 000.

31.7.1999Rila - Maljovica

Charamijata - zimní cesta vede vlevo sedlem Ráno se nám podařilo udělat společnou fotku před chatou (zleva Aleš s Katkou, já, Líba, Petr, Ota a Buchy). Dnešním cílem byla konečně Maljovica. Nejdřív jsme se ale museli dostat zpátky nahoru na cestu. Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou, proto jsme to vzali zimní cestou po tyčích. Při velice řídkém značení v západní části Rily (východ je úplně o něčem jiném!) to byla jistější varianta. Tyče jsou od sebe někdy dost vzdálené, ale na každé z nich je přesný azimut k další, takže s buzolou se po nich dá jít i v nejhustší mlze. My jsme to zatím naštěstí nepotřebovali. Terén byl, pravda, trošku obtížnější, v létě tudy totiž nikdo nechodil, jedině...koně.

To bylo opravdu to poslední, co bych tu čekal. Jak jsme se drápali po šutrech nahoru, najednou se proti nám objevilo stádo koní a dva pohaněči. Koně měli trochu problémy, ale bylo vidět, že tudy nejdou poprvé. Za chvilku jsme byli i my nahoře na hřebeni Zelenirid. Po svačince jsme se vydali po hřebeni opět do sedla Razdela.

Cestou jsme dole pod námi, v místě, kudy jsme předtím šli, uviděli něco nečekaného. Asi 50 lidí v bílém, za zpěvu chodících v kruhu. Později jsme zjistili, že šlo o obřad sekty zvané Bílé Bratrstvo, která prosazuje život v souladu s přírodou a má v Bulharsku dost příznivců. Ještě než je stačil zahalit mrak, podařilo se Líbovi je vyfotit teleobjektivem.

Ze sedla Razdela jsme se pak vydali po hlavním hřebeni ke skupině Maljovica. Vysoké rozeklané skály vypadaly dost hrozivě, naprosto se odlišovaly od všeho ostatního kolem.

Po tom, co následovalo, jsem ztratil všechen zbytek důvěry v naši mapu. To, co měla být podle ní cesta po vrstevnici, bylo ve skutečnosti neustálé stoupání a klesání, +50 metrů, -100, +50 atd. Těsně před horou jsme ještě klesli asi o 200 metrů, abychom si mohli vychutnat samotný výstup. Nepamatuju se, že bych kdy šel na strmější horu. Stoupání se mi zdálo být nekonečné. Konečně jsme vyšplhali na rovinu. Byla zima a počasí na bouřku. Měli jsme neuvěřitelný problém. Byli jsme pět minut od vrcholu a nevěděli jsme, jestli máme jít nahoru nalevo nebo napravo. Po chvíli zkoumání okolí jsme se rozhodli jít napravo. V tu chvíli k nám dorazila skupina lidí, asi Italů, kteří nám anglicky vysvětlili, že vrchol je nalevo. Na vrcholu udělal Buchy skupinovku Jezero Bliznaka u zimní cesty na samospoušť a začalo pršet. Takže jsme se moc nezdržovali a hned jsme pokračovali po červené značce dál.

Podle mapy jsme se rozhodli, že pokud nechceme ztratit výšku, bude nejlepší najít zaslon (bulharský název pro bivak, zděný srub s palandami a někdy i s kamny, je určen pro jednodenní přespání pro turisty a má tu výhodu, že je zdarma). Podařilo se nám identifikovat naši polohu a odbočili jsme ze značené cesty. Jako vždycky jdu vepředu a najednou koukám, to není možný, ta skála. po který jdeme se najednou zužuje a končí v 30 cm širokou skalní jehlu! Aha, tak tudy asi ne. Ale kde to teda vlastně jsme? Po dlouhém váhání se rozhodujeme sestoupit po extrémně prudkém svahu porostlém trávou směrem, kde tušíme zaslon. Když jsme sešli aspoň 200-300 výškových metrů, svah se začal ještě víc svažovat a zezdola se začala hrnout mlha. V ní jsme viděli několik skalnatých hřebenů končících kolmou skálou. To nebylo povzbudivé. A najednou dostal Aleš nesmyslnej nápad, že jsme si spletli strany a místo na sever klesáme na jih. Pro jistotu jsem vyndal kompas a ten to k našemu úžasu potvrdil! Úplně zmatenej jsem se s ostatníma vrátil těch 200 metrů zase nahoru. Pro jistotu jsme se rozdělili a nahoře jsme se samozřejmě nemohli najít. Všechny ty zatracený skály vypadaj úplně stejně. Byli jsme tady už? Nebyli?

Naštěstí jsme se za chvíli všichni zase sešli a dokonce se nám podařilo vrátit se na červenou značku a sejít dolů, ale nálada byla na bodu mrazu a vypukla otevřená hádka, kdo je či není úplně blbej (později se ukázalo, že chybu jsme udělali všichni: Líba si poplet pár vrcholů a díky tomu jsme sešli z cesty, Aleš neměl pravdu, když tvrdil, že jdeme na jih, ale největší hloupost jsem udělal já, když jsem položil kompas nakřivo, takže ukazoval na opačnou stranu). Jisté ale není vůbec nic - i když se posléze vyjasnilo a my jsme celý hřeben zezdola dobře viděli, nemohli jsme ho poznat.

Údolí Maljovice Já už jsem toho měl tak akorát dost, a tak jsem jsem trval na to, že půjdu spát do chaty, což jsem taky s Buchym, Otou, Alešem a Katkou udělal. Sešli jsme údolím stejnojmenné říčky k chatě Maljovica. Tady už cenu vytáhli na 7 DM, navíc tady panovala taková snobštější, městská atmosféra, protože se sem dalo vyjet i autem. Od chaty byl pěknej pohled na Maljovici (napravo). Líba s Petrem si ustlali pod hvězdama pro tuhle chvíli na to asi vyzráli nejlíp.

V chatě byla těžká komunikace, všichni uměli jenom bulharsky, ale ubytovat jsme se dokázali. Horší to bylo se zjišťováním, má-li trochu níže položený Komplex Maljovica otevřeno i v neděli. Odpovědí bylo "Ne" a opakované přikývnutí, což mě úplně rozhodilo, přestože jsem samozřejmě věděl, že v Bulharsku se kývá a vrtí hlavou jinak než u nás, ale chvilku jsem si to musel srovnávat v hlavě. Navíc někteří Bulhaři při hovoru s cizinci kývají po evropsku. Večer jsem se hodinu snažil vařit nebo spíš ohřívat čočkovou polívku v sáčku, ale i tak to bylo o vylomení zubu. Chtělo to výkonnější stroj než náš Camping Gaz, možná tolik vychvalovaný Turbo Camping Gaz, takhle bylo rychlejší vařit na liháči.

1.8.1999Rila - na Strašnoto ezero

Komplex Maljovica Dnes poprvé (nejen) na mě dolehnul jeden problém, který se rýsoval už delší dobu. Došel mi chleba i ingredience na něj. Měl jsem na sebe vztek, že jsem toho si v Bistrici nekoupil víc. Zkusili jsme doplnit zásoby už v chatě, ale Petr nám před nosem vykoupil poslední tři chleby (hamoun!), tak nezbývalo než sejít dolů k - zavřenému - komplexu Maljovica. Bylo vidět, že už zažil lepší časy, dnes je tu živo asi jen v zimě. Naštěstí byl otevřený aspoň bar, kde jsme koupili nezbytnou čokoládu a k tomu výborné sušenky Moreni za 500 starých leva (pod horami se pak daly sehnat i za 380). Po vyjednávání rukama nohama (v tom jsem už začínal být mistr) s barmanem jsem byl zaveden do kuchyně, kde jsem podobným způsobem od kuchařek odkoupil 2 chleby, kus balkánského sýra a půlku štangle salámu. Tady už nemělo smysl počítat peníze, protože nám jednak nic jinýho nezbývalo a jednak to bylo všechno s vysokohorskou přirážkou (bílý bulharský chleba byl výjimkou - 550 leva). Katce se tu podařilo koupit novou mapu Rily 1:55 000 a shodou okolností jsme se pomalu dostávali do oblastí, kde značení začínalo mít smysl.

U Komplexu Maljovica se nachází hlavní rozcestí všech značených cest. My jsme prošli kolem dost rychle, zajímala nás totiž jen zelená značka vedoucí k Jončevu ezeru a na tu jsme museli narazit u horní stanice vleku. Pro zkrácení jsme to vzali po spádnici přímo pod vlekem. Zpomalovalo nás jenom množství borůvek všude kolem. Po dlouhém stoupání jsme vyšplhali až na konec vleku, kde zelená značka nebyla. A nebyla ani nikde okolo. Aspoň hodinu jsme jen tak seděli a dohadovali se na dalším postupu. Nakonec jsme se samozřejmě jako vždy nedohodli a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Zatímco druhá skupina se nějak vymotala na správnou cestu (poznámka člena druhé skupiny - my jsme šli na jisto), my jsme to vzali systematicky úplně zpět, díky čemuž jsme se seznámili s jedním sympatickým pánem, který nám (Braťja Čechové) podrobně popsal cestu a za chvíli jsme se zase všichni sešli.

Zaslon Strašnoto ezero Úzkou stezkou v kleči jsme vystoupali k Jončevu ezeru a od něj jsme vyrazili závodním tempem stále výš směrem k zaslonu Strašnoto ezero. Celou cestu jsme táhli každý až tři litry vody, protože pak už by taky nemusela být žádná. Nahoře začal být problém se značením, které na chvíli zmizelo úplně a místo něj byla cesta "značená" kamennými mužiky (ploché kameny naskládané na sebe). Úplně vyčerpaní jsme konečně objevili zaslon a zjistili, že bohužel nejsme první. Na horách platí totiž zásada "kdo dřív přijde, ten se vyspí".

Naštěstí byli v zaslonu jen tři turisti, jak jsme později zjistili jeden Bulhar (ten uměl aspoň trochu anglicky) a Rus s Ruskou, a tak jsme se dovnitř vešli všichni. Bulhar, který měl zdejší hory důkladně prochozený, se nás ptal na další cestu. Popsali jsme mu ji a Petr přidal, že se určitě musí podívat na horu Goljam (že by golem?). "I think it is an interesting peak." Nato se na něj Bulhar dlouze podíval a řekl: "No." Ukázalo se, že "goljam" znamená něco jako "velký" a jmenuje se tak skoro každá druhá hora v Rile. Zatímco jsme si připravovali večeři, udělalo se poprvé za celou dobu opravdu hezky.

Dokonce se nám podařilo uvařit na ohni, což byl v téhle výšce skoro zázrak, protože tu nikde nic nerostlo, bůhví odkud kdo donesl těch pár větví z kleče. U zaslonů/bivaků platí jedno nepsané pravidlo, že pokud někdo spálí nějaké dřevo, dojde pro nové, aby zde pořád nějaké bylo. Tady jsme se zachovali dost nefér, ale to bychom se museli vrátit ještě pořádný kus zpátky dolů, a to se opravdu nikomu nechtělo. Když jsme usínali, slyšeli jsme na zemi šustění - byli to myši, které si naši noclehárnu asi spletli se svojí spíží. Teď za tmy už jsme je stejně neměli šanci najít, tak jsme spali dál. Když už se zdálo, že všichni spí, začal najednou Rus vyprávět nádhernou pohádku. Ne že bych všemu rozuměl, rusky jsem se nikdy neučil a teď jsem toho litoval, ale fascinoval mě způsob, jakým ji vyprávěl. Mluvil pomalu, se zaujetím a zdálo se, že si ji právě vymýšlí. Oba posluchači tiše naslouchali, jen občas se na něco zeptali a vypravěč hned vysvětloval.

Když domluvil, Ruska s Bulharem si ještě dlouho povídali, měl jsem pocit, že jim rozumím, i když ve skutečnosti jsem jen tu a tam pochytil nějaké slovo, ale byla to neuvěřitelně krásná atmosféra, na kterou se dá těžko zapomenout. Myslel jsem, že poslouchají i ostatní, ale druhý den říkali, že o ničem neví, vypadalo to jako takový zvláštní sen.

2.8.1999Rila - na Kobilino Branišče

Ale sen to nebyl, ráno jsem se Rusů ptal a dozvěděl jsem se, že onen vypravěč je opravdu spisovatel a tohle byla jeho vlastní pohádka. Dali jsme se do řeči a bavili se o tom, odkud a kam jdeme, co děláme a tak, bylo to komický, protože Rusové neuměli skoro vůbec anglicky, my zase skoro vůbec rusky, takže jsme tak různě zkoušeli, jestli se to náhodou neřekne stejně česky i rusky, největším problémem bylo Maďarsko - [Vingríja].

Kluci zase vyprávěli, co se dělo v noci, když už jsem spal. Jedna myš byla tak odrzlá, že skočila na Petra pode mnou a kousla ho do nosu. To bylo pro něj opravdu nepříjemné a nečekané probuzení. Ještě že měl Buchy s sebou pro všechny případy slivovici, kterou si Petr hned nos ošetřil. Lopuški vrch (2698 m)- Louňák, Kusoň, Oto Zbytek noci už strávili pečlivě zabalený do deky, ale další útok už se nekonal. Zásoby do rána vcelku přežily, myším zachutnaly jen sušenky, které spořádaly i s igelitovým obalem. Než jsme se rozešli, udělali jsme společnou fotku před zaslonem.

Od rána hustě pršelo, čekali jsme do desíti, než déšť aspoň trošku povolil a vyrazili po kluzkých šutrech dál. Cesta byla strašná, déšť, zima, rozblácený nebo zatopený cestičky a louže v botách způsobily, že jsme dnes ušli jenom pár kilometrů k dalšímu zaslonu Kobilino branišče, když jsme po cestě dvakrát ztratili značku. Mě bylo ukrutně špatně od žaludku, a tak konečně nadešla příležitost pro zázračné tabletky Kaopectate. Po velkém boji a s litrem vody jsem do sebe dostal dvě velké kapsle, ale účinky byly ohromné.

Bolesti okamžitě polevily a za půl hodiny jsem byl v takové pohodě, že jsem spolu s Líbou, Petrem a Otou vyběh bez bagáže na blízký "kopeček" Lopuški vrch (asi 2600). Zpátky jsem si to s Petrem za odměnu sesprintoval dolů, byl to jeden z nejakčnějších seběhů, co jsem kdy dělal, ale přežil jsem to bez újmy na zdraví.

Zatímco jsme se marně snažili usušit aspoň část našeho oblečení, dorazila k zaslonu jedna bulharská rodinka, která se tam vešla jen tak tak. Bohužel táta vůdce snaživě opravil rozbitý komín od kamen a snažil se je roztopit. To se mu nepovedlo, ale za to se mu povedlo totálně zakouřit celou místnost až na hranici nedýchatelnosti. Já jsem se přitom málem udusil, když jsem vyskočil na palandu pro svoje věci a zapomněl jsem, že kouř se drží nahoře. Večer jsem si jako vždy dal na noc do ešusu s vodou namočit svoji směs vloček, sušeného mléka, cukru a rozinek.

3.8.1999Rila - Rilski monastir

Břeh Suchota ezera Ráno jsem vstal jako první, jdu se nasnídat a koukám, ešus zmizel. Byly jen dvě možnosti. Rodinka odešla už před chvilkou a kolem se procházel pes. Rodinku jsem ještě doběh, ale o ešusu nic nevěděli a ani pes mi o nic víc neřek. Prohledal jsem důkladně okolí zaslonu do deseti metrů, ale nic jsem nenašel, takže mi nezbylo než se se ztrátou ešusu smířit. Teprve když jsme už byli na odchodu a Buchy šel ještě nabrat vodu, narazil na něj. Ležel pečlivě vylízanej asi 30 metrů od chaty, nechápu, jak ho tam moh ten pes dotáhnout. Po včerejšku se udělalo konečně pěkně a počasí nás už od té doby neopustilo.

Oproti původním plánům jsme se přece jenom rozhodli navštívit Rilský klášter (proslavený Rilski manastir podle průvodce "nelze nenavštívit" a opravdu, snažili jsme se o to, ale prostě to nejde). Nejdřív jsme sešli k Suchotu ezeru (Suché jezero) a od něj jsme spadli o pár set výškových metrů níž k civilizaci.

Teprve teď jsme mohli opravdu usušit všechny mokrý věci, protože slunce začalo pořádně pálit. Ke klášteru se muselo po silnici, takže jsme museli nasadit silniční dezén. Sám klášter opravdu stojí za vidění, kromě historické hodnoty je i krásně zdobený, vstup do něj je volný a smí se tu fotit. Zde je ještě jedna fotka. Těsně vedle kláštera je pár obchodů a pošta.

Sotva jsme napsali pohledy, poštu zavřeli, takže jsem svůj pohled nakonec odeslal až ze Sofie. Dlouho jsme se tu nezdržovali, měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu. Šestnáct kilometrů po silnici mě úplně zničilo nohy, zpestřením byly jenom občasný rychlostní závody a křížení dlouhých serpentín zkratkami. Čím jsme byli výš, tím víc se nám začali připomínat komáři. Schodiště na arkádách kláštera

Nejdřív jich bylo jen pár, pak jich začalo přibývat až už to začínalo být nesnesitelný. Jednou jsme se jen na chvilku zastavili při hledání místa na spaní a komáři nás tak zasypali, že jsme odtamtud museli rychle utéct. Původně jsme chtěli dojít až na Ribni ezera, ale stalo se už takovou tradicí, že jsme nikdy nedodrželi původní plán a i dnes jsme to zapíchli dříve.

Od komárů jsme si ale nepomohli, potůčky tekly všude a komárům se tu moc líbilo. Dosud jsme se statečně drželi bez repelentu, ale postupně odpadávala vůle každého z nás a postupně jsme se narepelentili skoro všichni, ne že by to nějak pomáhalo. Začínal jsem získávat zručnost v chytání komárů. Na každý pokus jsem chytil minimálně jednoho a někdy i dva nebo tři. Nemělo to ale smysl, tak jsme se všichni zahrabali hluboko do spacáků a přemýšleli, jestli je lepší se udusit nebo být sežrán komáry.

4.8.1999Rila - Ribni ezera, Grančar

Pohled na sedlo Kanarski preslan nad Ribnými jezery Ráno jsme se ve spěchu sbalili a rychle vyrazili na cestu. Teprve okolo deváté skončil čas komárů a my se mohli umýt, najíst a usušit spacáky. Katka s Alešem si ještě přispali a museli nás dohánět. Za chvíli jsme došli na chatu Ribni ezera. Tady jsme další hodinu čekali na opozdilce, ale marně, tak jsme jim nechali na rozcestníku vzkaz a pokračovali v cestě. Jenže už 20 metrů od chaty jsme se pohádali, která červená značka je ta na naší mapě a rozdělili jsme se. Samozřejmě jsme měli pravdu my (já, Buchy a Ota), Líbové si udělali pěknou zacházku.

Seshora byl pěkný výhled na Ribni ezera. Po krátkém zmatku okolo barvy naší značky, která se po žluté a oranžové opět proměnila v červenou, jsme nastoupili na dlouhý hřeben a tenhle úsek cesty nám nabídnul ty nejhezčí pohledy na Rile vůbec. Navíc se umoudřilo i počasí, jak je dobře vidět na téhle fotce. Radost mi kalila jen nesnesitelná bolest v noze při každém kroku, ale tu jsem částečně odstranil originální metodou - vsugeroval jsem si, že mě to prostě nebolí.

Seshora byl krásný pohled na západní Rilu (na fotce zleva Buchy a Oto) a v dálce na jihu byl vidět i Pirin. To už jsme ale tušili, že se k němu protentokrát nedostaneme. Další fotka je úplně stejná jako předchozí až na to, že jsem na ní já (aneb když nás nikdo nevyfotí, vyfoťme se sami). Tady nahoře jsem zpozoroval velkou změnu co se týče komárů. Bylo jich tu totiž mnohem míň, jen asi dva na každého, ale ti byli zato nesmrtelní. Zdejší drsné podmínky je naučily jak se vyhýbat všem útokům a jakmile to člověka přestalo bavit, hned se na něj zezadu přisáli.

Východní Rila se od západní liší hlavně tím, že je mnohem frekventovanější. V praxi to znamená o hodně lepší značení (někdy až neuvěřitelně husté, snad každých dvacet metrů značka) a také o hodně více turistů. Nacházeli jsme se už nad pomyslnou čarou, která ohraničuje oblast, kde se všichni lidé zdraví, protože jich tam nahoře moc není a každý z nich ví, jak těžké je dostat se až takhle nahoru. Valski ezera To je jedna z věcí, který mě na horách drží, to, že se normálně bavíte s kterýmkoli člověkem, kterého potkáte, radíte se a sdělujete si navzájem svoje zážitky. Uplatníte přitom nejrůznější jazykové znalosti od ruštiny po angličtinu a občas potkáte i Čechy nebo Slováky, protože ti jsou všude.

Na závěr nás čekal ještě jeden kopec, ve kterém jsme úplně prolítli okolo jedné dlouhé skupiny lidí a zastavili se až nahoře na planině, odkud by byl pěkný pohled na hřeben Musaly a vodní hladinu Beli Iskar, kdyby nefoukal takový vichr. Trochu nás znervózňovalo, že jsme pořád jen ve třech, nevěděli jsme ani, jestli jsou ostatní před nebo za náma.

Nad chatou Grančar jsme se rozhodli na chvíli zastavit a ukázalo se, že jsme byli opravdu první. Za půl hodiny jsme byli už zase kompletní. Jako ideální místo k spánku se ukázal být les kleče o něco vyšší než my, táhnoucí se po stranách cesty. Byl to náš nejvyšší bivak pod širým nebem, asi 2300 m.n.m. Jedině Oto si rozdělal stan, my ostatní jsme si budovali provizorní přístřešky podle své fantazie, viz můj pláštěnkový stan. Nejodvážnější byl Buchy, který se se svým spacákem zabalil jen do igelitu. V noci mohlo být lehce pod nulou, Otův stan a Buchyho igelit byly totiž pokryty ledem.

5.8.1999Rila - Musala ( 2925 m )

Ráno byla pěkná kosa, tak jsme akorát složili věci, popadli spacáky a vyběhli o 100 metrů výš, kde už svítilo sluníčko. Zatímco nám rozmrzaly a schly spacáky, stačili jsme se nasnídat. Všechna naše voda byla zmrzlá, ale to nám nezabránilo, abysme si s ní aspoň vyčistili zuby, i když to byl dost horor. Pak jsme ještě pořád navlečení vyrazili vzhůru na Musalu. Zahřáli jsme se opravdu dost rychle, já jsem během deseti minut sundal tři vrstvy a tak jediným naším problémem zůstal silný vichr zleva, který nás hodně zpomaloval.

Musala, nejvyšší hora Balkánu (2925 m) - opravdu všichni :-) Se šátkem přes uši jsem se drápal nahoru vedle Líby a Buchyho, který ale najednou hrozně zrychlil a všem utek. To nás vyburcovalo ke stíhačce a tím se celý náš peloton definitivně roztrhl, každý už šel jen sám za sebe. Ztratit se ale nikdo nemohl, protože z hřebenu se žádnou jinou cestou jít nedalo. Tempo stoupání bylo opravdu maximální, zastavili jsme se až u "brány do pekla", jak jsme pojmenovali vykousnutý zub v hřebeni, ze kterého se na nás zespoda hnaly oblaka mlhy. Pak už jsem se dostal do stavu, kdy mě nemohlo nic zastavit, vychutnával jsem si svoje oblíbené sprinty z kopce po šutrech, tentokrát dokonce s 15 kg na zádech a na závěr jsem vyšplhal nejvyšším stoupáním na samotnou Musalu (čas 2:17 pro zájemce o jeho překonání, průvodce uváděl 4 hodiny).

Na vrcholu byl bohužel trochu zmatek, protože se zde právě stavěla lanovka. To člověka naštve, takovou dřinu ho stálo vylýzt až nahoru a teď si sem někdo přijede pohodlně lanovkou až nahoru. Náladu mi spravila čokoláda a horký kakao, který se tady kupodivu dalo taky koupit. Ostatní měli jinou zábavu, zkoušeli, kde je nejlepší signál na mobil a z toho, co jsem pochytil, byli docela úspěšní. Pak jsme udělali vrcholovou fotku a začali sestupovat (já během, ostatní poctivě chůzí). Prošli jsme okolo nového trochu podivně vyhlížejícího luxusně vybaveného zaslonu (spíš chaty). Po cestě jsme se ještě naposledy podívali na Musalu.

Nejdřív jsme uvažovali o tom, že ještě pár dní na horách zůstaneme, protože do zatmění Slunce nám ještě zbývalo dost času, ale nějak už jsme toho měli dost a rozhodli jsme se pro sestup do nížiny. Cesta byla nekonečně dlouhá a dost nepohodlná (i když Buchy ji ve svém cestopisu nazval pohodovou), ale dovedla nás až do Borovce. To je takové zajímavé městečko - v horní polovině jsou samé hotely a luxusní restaurace, pak najednou přijde zlom a vidíme kolem sebe normální domy, obchody a dokonce i autobusovou zastávku. Autobus už ale dnes žádný nejel, tak jsme museli přespat v lesíku za Borovcem.

6.8.1999Bulharsko - cesta přes Sofii

Ráno jsme vyrazili do Samokova, odkud nám jel autobus do Sofie. Protože nám jeden před nosem ujel, mohli jsme si aspoň prohlídnout okolí autobusovýho nádraží. Ke svému překvapení jsem zjistil, že bulharský nápisy jdou číst hrozně lehce, stačí si je dešifrovat z azbuky do latinky.

Chrám Alexandra Něvského Hned za náměstím jsme narazili na tržiště se zeleninou, ovocem, čokoládami, ale i oblečením, čepicemi a vším možným. Příjemným překvapením byly velice levné ceny - např. za 2 Kč jsem si koupil 10 rajčat(!), a nebyly to žádné nedozrálé mrňky jako u nás. Podobně levné byly i melouny. Takhle výhodná byla ale jen zelenina, u ostatního byly ceny v přepočtu podobné jako u nás.

Autobus ze Samokova do Sofie byl úžasný. Celou dobu nadskakoval jako by jel po dlažbě, hádal jsem, že se musí rozpadnout jen co přijedeme do Sofie. Naplnily se i slova průvodce o "lehkém pornu", vylepeném v bulharských autobusech. Když jsme dorazili do Sofie, bylo strašný vedro. Káču bolela hlava a i ostatním chyběla obvyklá šťáva. Mě protentokrát ještě zachránila rajčatová mánie, které jsem se dopustil v nadšení z levných cen. Teď bylo hlavně potřeba rozhodnout, co budeme dělat zbývající dny před zatměním. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme do Belogradčiku na skalní útvary.

Na Sofijském náměstí jsme se naobědvali a střídavě po dvojicích obhlídli okolí. Dali jsme si bulharskou specialitu (něco jako čevabčiči) s pravým bulharským pivem (nic moc, ale šlo to). Po jídelní pauze jsme se přesunuli přes rozlehlý park okolo koupaliště až k nádraží. Odtud jsme vyjeli k Orešci, který byl podle naší mapy (1:200 000) nejblíž belogradčickým skalám. Vystupovali jsme už za tmy, tak jsme se jen rychle zorientovali a zašli za vesnici, kde jsme hned za stálého štěkotu psů usnuli.

7.8.1999Bulharsko - Belogradčikské skály

Druhý den jsme na vlastní kůži okusili, jaké to je chodit podle "dvoustovky". Nekonečná silnice, na mapě pár kiláků dlouhá, se jako had kroutila v serpentinách, čímž získala aspoň pětinásobnou délku. Ještěže nahoře někdo opominul keříky černých ostružin. Odtud už bylo vidět městečko Belogradčik i se skálama. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme ale, že se k nim nedostanem, protože byly po celé délce obehnány hradbami a dovnitř se mohlo jen za poplatek (asi 2 marky).

Belogradčikské skály - Kaleto To se nám moc platit nechtělo, tak jsme jen tak polehávali ve stínu, hledali vhodný místo na přespání a hádali, jestli na nás přijde bouřka, která se už z dálky ohlašovala. Při podrobnější obchůzce hradeb jsme nakonec objevili místo, kudy se na ně dalo vylézt, a tak jsme večer ve třech přece jen přezkoumali skalní městečko zevnitř. Byla to pohoda, seděli jsme nahoře na skále (zezdola sem vedly žebříky), krmili se čokoládou a pozorovali skály okolo nás a západ slunce.

Teprve teď jsem si všimnul, že většina skal má tvar lidského obličeje. Bylo to zvláštní, vypadalo to skoro jako by to někdo vytesával. Návrat byl o něco akčnější než příchod, protože se mezitím ke hlavní bráně vrátili chlapi, co odtud předtím vypadli a měli s sebou i psa. Ale nakonec se nám povedlo se nepozorovaně vrátit do našeho ležení. To bylo přímo mezi slepencovými skalkami, které byly vynikající, protože se na ně dalo krásně lézt, připomínalo to lehčí umělou stěnu.

8.8.1999Bulharsko - zpět do Rumunska

Ráno jsem vstal jako první a protože bylo ještě celkem dost času, obešel jsem si Belogradčik. Když jsem se vrátil, byla už po mně sháňka - odchod byl totiž o hodinu dřív než jsem počítal. Autobus jsme naštěstí ještě stihli a za chvíli jsme byli ve Vidinu. Tady se udělalo opravdu nesnesitelné vedro, kterého jsme se v následujících dnech už nezbavili. Já sám jsem to pociťoval zřejmě víc než ostatní, protože jsem nechal kšiltovku pod Maljovicí a teď jsem měl úplně odkrytou hlavu, na což jsem vzápětí tvrdě doplatil.

Trajekt přes Dunaj v Calafatu - bulharské plavidlo Ve Vidinu jsme se zbavili posledních leva za melouny, chleby a další nezbytné potraviny a pak jsme se vlekli stejnou cestou jako jsme už jednou šli přes celý Vidin ke hranici. Nikde nebyl ani náznak stínu, šli jsme pomalu a u hranice už jsme toho měli docela dost. Ke všemu k nám hned přišel nějakej chlap a nabízel nám, že nám za 3 marky (na osobu, později i slevil) zajistí bezproblémový přechod hranic.

Po krátké poradě (co to vlastně chce?) jsme ho ignorovali a šli dál. Problémy jsme samozřejmě žádné neměli. Před nástupem na trajekt se nás ještě jeden ekologický aktivista snažil nalákat na hromadnou akci v Temešváru, odradil ho až Petr, když mu řekl, že je zásadně proti společnosti bez aut. Na trajektu mohlo být ke 40°C, koupali jsme se ve vlastním potu. U rumunské celnice jsme potkali skupinu dalších Čechů a Slováků, kteří se jako my vraceli z Bulharska. S těmi jsme dojeli až do Aradu. Předtím ale následovala cesta do Craiovy, kde jsme se měli rozdělit.

Měli jsme totiž před zatměním slunce ještě den volna a nevěděli co s ním. Já s Líbou, Petrem a Otou jsme se ještě chtěli podívat na Železný vrata, ostatní snad k Balatonu, už ani nevím. Všechno to totiž dopadlo úplně jinak. Náš vlak vůbec nebyl na světelné tabuli a když jsme se na to šli zeptat, paní v informacích, která uměla samozřejmě jenom rumunsky před našimi zraky vzala do ruky jízdní řád a všechny vlaky naším směrem škrtla.

To bylo dost výmluvné. Museli jsme jet s ostatníma, jejich vlak měl pro změnu asi hodinu a půl zpoždění, tak jsem si ještě na nádraží stačil uvařit suchou rejži, dorazit poslední zbytky plynu ve vařiči a už jsme nasedali na další noční jízdu Rumunskem.

9.8.1999Rumunsko - Arad

Cesta proběhla i tentokrát bez problémů, ráno jsme byli v Aradu. Katka s Alešem se tu nijak nezdržovali a odjeli prvním vlakem do Nadlacu. To ovšem udělali chybu. Zjistili jsme totiž, že Arad je mnohem hezčí město, než jak to vypadalo podle prvních dojmů. Náměstí s pomníkem Prohlídli jsme si náměstí a tržiště, v lahůdkách jsem dokonale zaskočil prodavačku, když jsem chtěl, aby mi nakrájela salám. Po chvíli váhání vzala neoloupanou šišku a nožem ji nakrájela na půlcentimetrové plátky. To jsem zase nevěřil já. Zklamalo mě, že jsem nedokázal svojí výstižnou gestikulací vysvětlit stánkařům, že sbírám zátky od piva a jestli by mi teda nemohli nějaké dát. Nabízeli mi jen plný lahve.

Objevili jsme dokonce internetovou kavárnu, kde Ota našel a vytisknul časový plán zatmění Slunce a zjistil i kde má být podle meteorologů nejlépe vidět. O kousek dál jsme sehnali i speciální brýle na pozorování zatmění. Potom jsme se bavili pozorováním tramvají a vymýšlením maďarských slov a večer jsme vyjeli za Alešem a Katkou do Nadlacu. Dost nás překvapilo, když jsme je za hranicema viděli v jedný venkovní restauraci, protože chtěli odjet už dřív. Tam jsme je dokonale, i když neúmyslně zmátli, když jsme jim řekli kolik máme hodin, na nějaký časový posun už jsme totiž dávno zapomněli.

Teprve když se s náma přihnali na nádraží a vlak nikde, vzpomněli jsme si na to. Večer jsme si ustlali kousek od nádraží, ale netušili jsme, že se blíží "komáří extrém". Na spaní nebylo vůbec pomyšlení, jestli jsme se nechtěli udusit ve spacáku, a tak jsme vytáhli Stoličnou, kterou koupil Petr výhodně v Duty free shopu a chodili jsme po kolejích, dokud nás nepřemohla ospalost. Ještě než jsme zalezli do spacáků, přihnal se Aleš s Katkou a vypadali dost zdeptaně. Je zajímavé, jak takový drobný hmyz dokáže změnit tak mírnou povahu, jakou má jinak Katka. Nedalo se to vydržet, ale zároveň se s tím nedalo nic dělat. Tak jsme se zachumlali tak hluboko jak se dalo a kupodivu jsme to do rána přežili.

10.8.1999Maďarsko - Szeged

Ráno mě bylo hrozně špatně, hlava se mi točila z toho vedra z posledních dnů. Z posledních sil jsem se doplazil k jednomu krámku, kde jsem si koupil 5 rajčat (aniž bych řekl jediné slovo, jenom rukama nohama, pochopili to hnedka). Všechny jsem sněd, ale v žaludku mi vydržely sotva pár sekund.

Pláž u mostu Ale aspoň trošku se mi ulevilo. Vtom k našemu ležení přišel nějakej policajt a chtěl po nás doklady. Když jsme mu je ukázali, nechal nás být a odešel. Katka s Alešem nám definitivně odjeli ranním vlakem a viděli jsme se až v Praze. Líba s Petrem vyrazili na stopa, dali jsme si sraz v Szegedu, kam jsme my zbylí tři jeli vlakem. Jenže sraz jsme měli v centru na mostě a nás vlak zavezl jenom na okraj. Já jsem na tom byl tak špatně, že jsem věděl, že tam prostě nedojdu. Naštěstí jsme potkali trh, kde jsem si koupil banán, broskve a jablka a tím jsem se jakžtakž oživil.

Za chvíli jsme dorazili k vytoužené řece Tise, kde jsme se po tak dlouhý době konečně mohli vykoupat! Připadalo mi to jako živá voda, navíc jsme se usadili hned vedle dalších Čechů, kteří sem přijeli jako my kvůli zatmění Slunce. Při obchůzce jsme narazili ještě na několik skupin Čechů a Slováků. Sraz s Libusy vyšel a protože jsme měli dost času, prošli jsme si město. Szeged se nám všem hodně líbil, mně se líbil ještě víc, když jsem si dal po cestě půlku grilovaného kuřete (první maso po dvou týdnech), o kosti se poprali dva psi, zkrátka vládla všeobecná spokojenost. Na zatmění jsme se rozhodli jet ještě o pár stanic dál, do vesnice Szatymáz, kde bylo 100% zatmění a nebylo tam tolik lidí.

Na nádraží jsme ještě naposled zkusili své dorozumívací schopnosti, když jsme zašli do stánku, kde nabízeli "palacinték" nebo tak nějak. Chvíli jsme váhali, jestli to jsou opravdu palačinky, ale byly a byly moc dobrý. Pak už nás vlak zavezl do Szatymázu. Při hledání místa ke spaní a k pozorování zatmění jsme došli až do sousední vesnice Jánossalas, kde ale taky nic moc nebylo, a tak jsme skončili na vyjetém plácku na poli, odkud nás málem vyhodila majitelka. Naštěstí uměla anglicky, takže jsme se s ní dohodli. Ale ono to stejně k ničemu nebylo, protože se k nám vrátili staří známí komáři a nemohli jsme se ani najíst (hrozilo, že přitom sníme i pár komárů, protože jich byly všude mraky).

Buchy si ale přesto vyzkoušel svoji novou specialitu, lívance na špeku. Opět jsme dvě hodiny museli prochodit sem a tam, jen Ota se zavřel do stanu. V noci se navíc přihnaly mraky a začalo pršet, tak jsme to rychle zabalili a přemístili se na železniční zastávku. Zjistil jsem, že se dá docela dobře spát na lavičce a když jsem se vzbudil, ležely na mě dokonce dvě koťata ze sousední zahrady, asi poznaly přítele koček.

11.8.1999Maďarsko - zatmění Slunce

Když jsme se ráno vzbudili, bylo nám do vzteku. Celá obloha byla zatažená, nikde ani kousek modrýho nebe. A předtím bylo kolik dnů úplně jasno, to je snad naschvál. Že by všechny ty předpovědi počasí nakonec selhaly? Věřili jsme, že se ještě vyčasí. Zatímco jsme se bavili stavěním věží z flašek a kreslením cedulí na stopování, skutečně došlo ke změně počasí. Začalo lejt jako z konve, zkoušel jsem ten déšť vyfotit, ale na fotce nebylo vůbec vidět, že prší.

Zatmění Slunce Za chvilku, pořád v tom slejváku, přijela taková dodávka, otevřelo se okýnko a ukázalo se, že je to takový pojízdný krámek s potravinama. Opět jsem neodolal a zkusil jsem si taky něco koupit. Byl jsem celkem úspěšný. Nejdřív jsem rukou ukázal velký kruh a dostal jsem chleba. Pak jsem ukázal malý kruh a dva prsty (to měly být dvě housky). Dostal jsem dvě paštiky. No nakonec proč ne. Měl jsem vynikající snídani, čerstvý chlebíček s paštikou. Okolo jedenácté jsme začali být nervózní, zatmění mělo být v půl jedný a obloha byla pořád plná mraků.

Ale vytrvali jsme a stal se zázrak. Ve půl dvanáctý se oblaha začala protrhávat a půl hodiny před hodinou H se ukázalo slunce. Ve speciálních brýlích jsme viděli jen tmu a uprostřed malé žluté kolečko. Pár minut před půl jsme s Líbou a Petrem popadli bágly, rozloučili se s Otou a Buchym a vyrazili k silnici, odkud jsme potom chtěli rychle začít stopovat. Jak jsme šli přes trochu rozmáčené pole, začalo se stmívat a najednou kolem nás začali lítat komáři! Úplně je to zmátlo, mysleli si, že už je večer. Tak jsme zrychlili a teprve na silnici nám dali pokoj. To už byla opravdu tma. Připravili jsme rychle foťáky a opravdu bylo co fotit. Místo slunce jsme viděli jen černý kruh se žlutým lemováním a všude nad obzorem byla jasná záře. To trvalo asi půl minuty a hned se zase začalo rozednívat.

Ve vesnici se rozkokrhali kohouti a byl tu zase den. Rozestoupili jsme se po silnici a hned po pár minutách Petrovi zastavili Češi ze Želetavy, kteří sem přijeli jen kvůli zatmění. Vešli jsme se všichni a ještě jsme dostali na ochutnávku chleba se želetavským zeleninovým sýrem. Chutnal opravdu výborně, nikdy jsem nejed lepší, škoda, že se normálně nedá u nás sehnat (sýr, ne chleba). Svezli jsme se až na slovenský hranice, kde byla neuvěřitelná fronta (asi hodinu) a hned v prvním autě před náma byl jeden Dán (z Dánska se vypravil speciálně kvůli zatmění!), který nás neuvěřitelně rychle hodil do Prahy, takže jsme tu byli nakonec první. Obě zbylé skupinky dojely v pořádku vlakem.

Tak skončila naše šestnáctidenní túra do Bulharska, na další si zase musíme rok počkat.

Autorem poznámek je Oto Válek.