Roháče, Bieszczady a Nízké Tatry

Letos jsme chtěli jet původně na Ukrajinu. To nakonec nevyšlo. Jako náhradní program jsme se rozhodli navštívit několik pohoří ve slovensko-polském pohraničí - polské Tatry, Roháče a Bieszczady (z těch jsme neviděli skoro nic), nakonec jsme ještě operativně přidali Nízké Tatry. Tomuto plánu by nebylo co vytknout - jedná se o opravdu krásné hory. Bohužel nás trochu potrápilo počasí, zdravotní problémy, potíže s vybavením a taky velký zmatek související s postupnými odjezdy a příjezdy účastníků výpravy. Ale celkově se akce snad celkem vydařila - viděli jsme plno krásných míst a užili si hodně srandy - především v Polsku. Tamější lidé a hlavně jejich řeč nás fakt dostávali.

20.7.2000Roháče - Zakopane, Murowaniec

Večer jsme se sešli na hlaváku - Jana, Líba, Oto, Robert a já. S výhodou jsme využili Junior pasy a koupili si za 309 Kč lístky do Trstené.

Kolem jedenáctý přijel rychlík Cassovia. Hrnulo se do něj mnoho lidí, ale to nám nevadilo, protože jsme měli místenky. Ale bohužel v tom zmatku, kdy se lidé hrnuli dovnitř i ven, ukradli Robertovi peněženku. Odjezd mu to naštěstí neznemožnilo, protože jízdenku a doklady měl jinde.

Polská pohraniční vesnice Chocholów Noční cesta probíhala normálně, moc jsme nespali. V kupé s námi seděl nějaký starší pán, se kterým Robert zapřádal různé filozofické debaty a který nám říkal, že Tatry, kam míříme, jsou zrádné a rychle se tam mění počasí. Měl pravdu.

V Hranicích na Moravě přistoupila Robertova kamarádka Danča.

Díky stavbám na koridoru jsme měli dost velké zpoždění, ale dohnali jsme ho a do Kralovan jsme nakonec dorazili včas. Z nádraží byl krásný pohled na okolní poměrně vysoké vrcholy Malé Fatry. Už jenom to bylo po téměř roce horské abstinence skvělý zážitek.

Za půl hoďky jsme již seděli v motoráčku směr Trstená. Cesta byla příjemná. Sluníčko svítilo, okolní krajina byla nádherná a motoráček byl modernizovaný.

Vystoupili jsme pro jistotu už ve Tvrdošíně, protože jsme věděli, že tady autobus staví hned u vlakového nádraží. Přijel asi za půl hodiny a byl pěkně narvaný. Dojeli jsme s ním až na konečnou, která je u státní hranice s Polskem v Suché Hoře.

Byla tam dost malá celnice s malým provozem. Slovenská i polská část těsně u sebe. Slovenský celník nám zkontroloval pasy a řekl, že máme ještě "počkat na Poláka". Ten byl taky v klidu. No, jeden malý problém vlastně nastal. Vzali si Robertův pas a dlouho si ho prohlíželi, dokonce někam volali. Už jsme mysleli, že Roberta zatknou.

Přešli jsme do polské vesnice Chocholów, která je od přechodu vzdálena asi půl kiláku. Přešli jsme řeku Dunajec a už jsme byli v "centru", kde byla kromě krásných baráčků také autobusová zastávka, odkud jezdí dost často autobusy směr Zakopane. Na zastávce byl také zajímavý stařík, který si občas přihnul z flašky, kterou měl jinak schovanou v holince.

Asi za půl hodiny přijel autobus. Bylo to strašné vozidlo, hrkalo to a smrdělo, jako by byl dovnitř zaveden výfuk, ve stylu Škody Henlein. Nicméně nás to úspěšně zavezlo do Zakopaneho.

Zastávka kousek nad Zakopanym Zakopane je typické turistické centrum - mnoho lidí a obchodů. Rychle jsme se zorientovali a vyrazili ulicí vedoucí k jihu - směr hory. Už při chůzi touto mírně stoupající ulicí se - alespoň u mě - začala projevovat probdělá noc ve vlaku; vůbec to netáhlo, šlo to pomalu a těžce.

Asi po kilometru jsme došli k dlouhé frontě lidí. Nevěděli jsme, o co jde, ale za chvíli jsme zjistili, že se nacházíme u dolní stanice lanovky. Ta sice vedla na vrchol ležící naším směrem, ale my jsme pochopitelně zvolili cestu pěšky. Hned na jejím začátku jsme bohužel museli zaplatit za vstup do národního parku.

Mohli jsme si vybrat mezi dvěma cestami - údolím nebo po hřebeni. Zvolili jsme druhou variantu a začali po vcelku udržované cestě stoupat do pěkně prudkého kopce. Šlo se lesem a šlo to špatně, ale s potěšením jsem zjišťoval, že se to zlepšuje. K velkému zlepšení došlo zvláště po príma svačince, která byla doprovázena prvním pořádným rozhledem na hory.

Po čase se cesta dostala nad les na hřebínek s nádhernou květenou a dalekým rozhledem do Polska. Nepříjemné byly jen davy lidí, které proudily proti nám. Neustále bylo potřeba se jim nějak vyhýbat. Přemýšleli jsme, kde se tam tolik lidí bere. Pak jsme pochopili, že se všichni vyvezou lanovkou na nedaleký vrch, tam se najedí, seběhnou zpátky do Zakopaneho a mají dobrý pocit, jakou to ušli túru.

Když jsme vyšli do jakéhosi sedélka, začalo se zhoršovat počasí. Brzy přišla mlha a děsně se rozpršelo. Cesta teď vedla po louce mírně dolů. Věděli jsme, že za chvíli máme dojít k chatě Murowaniec. Ovšem, než jsme tam došli, pořádně jsme zmokli.

Vešli jsme dovnitř, abychom se schovali před deštěm. Bohužel, tento nápad dostalo i mnoho jiných lidí - plno bylo nejen u stolů, ale i v chodbě. Podařilo se nám pro sebe najít pár metrů čtverečných, a tak jsme tam postávali a klepali se zimou.

Déšť neustával a večer se blížil. Přemýšleli jsme, kde budeme spát. Za nocleh se nám platit nechtělo, nejlevněji by vyšlo spát na chodbě, ale to lze prý teprve ve chvíli, kdy jsou všechny pokoje plné. Naštěstí se nám podařilo najít relativně suché místo pod smrkem v lese nedaleko chaty, takže jsme po několika hodinách stepování v chatě opět vyrazili do deště. Za chvíli jsme už měli postavené stany a zalehli jsme.

21.7.2000Roháče - Kasprov vrch

Noc probíhala bez problémů. Pořád jsme slyšeli dešťové kapky, jak dopadají na tropiko stanu. Naštěstí se jejich frekvence s časem snižovala a k ránu už bylo ticho. Hurá, přestalo pršet!

Pohled z lesa na pohraniční hřeben Ráno jsme s radostí vylezli ze stanů. V lese bylo krásně, dopadaly sem sluneční paprsky, které se rozptylovaly na mokrém jehličí smrků, pod kterými jsme spali. Nahoře jsme v mezerách mezi stromy dokonce viděli prosvítat vrcholky pohraničního hřebene. Prostě nádhera, zvláště v porovnání se včerejškem.

Rozvěsili jsme na stromy spacáky a oblečení a sušili. Brzy se však na nedaleké cestě začaly ozývat hlasy prvních turistů. To nás dost znervóznilo, přece jen jsme byli v národním parku. Rychle jsme se tedy zabalili, vylezli na cestu a usadili se před chatou a nasnídali se.

Docela hodně to tam ale foukalo. A tak jsme vyrazili. Původně jsme chtěli jít k nedalekému jezeru a projít si feratu "Orla perc", ale vzhledem k počasí jsme se rozhodli toto vypustit. Lézt po vlhkých kamenech a řetězech by asi nebylo to pravé. Rozhodli jsme se proto jít přímo na pohraniční hřeben. Naším dopoledním cílem se stal Kasprov vrch.

Od chaty jsme šli po značené cestě vedoucí do stále prudšího kopce. Na stráni bylo několik vleků a lanovek. V zimě se tu dá asi docela dobře lyžovat.

Asi uprostřed svahu jsme se rozdělili. Holky šly přímo na Kasprov vrch, my ostatní jsme se rozhodli, že si asi půl kilometru zajdeme do Liliového sedla. Zacházka se vyplatila, po cestě bylo vidět plno pěkných objektů.

Kolem poledne jsme už stáli na pohraničním hřebeni. Byl odtud krásný rozhled jak do Polska, tak na slovenskou část Tater. Dále jsme šli po hraničním hřebeni směrem na západ. Překonali jsme rozeklaný vrcholek Beskyd a asi po půl hodině jsme byli na Kasprově vrchu, kde jsme se setkali s holkama.

Kasprov vrch není moc pěkné místo. Je odtud sice pěkný rozhled, ale je tu moc lidí, protože sem vede lanovka a je tu stravovací zařízení ve stylu McD. S nějakou horskou romantikou to nemá nic společného.

Trochu jsme pojedli v závětří a šli dál - téměř všichni, kromě Danči a Roberta, kteří vařili větší oběd. Značená cesta vedla dále po hraničním hřebeni. Po levé ruce se klesaly mírné svahy na Slovensko, po pravé se rozevíraly hluboké polské propasti. Docela pěkný. Cesta byla stále dost frekventovaná, nejčastěji jsme potkávali Poláky, ale zaslechl jsem i Francouze.

Krkolomná neznačená cesta do Tomanovského s. - Oto Šlo to krásně rychle, cesta byla příjemná. Charakter hor se postupně změnil ze spíše travnatého na spíše kamenitý. Bohužel se taky začal měnit charakter počasí - přišly mraky a mlha. A začalo to pěkně foukat.

Zastavili jsme se na Kondratově kopě, kde jsme počkali na Danču a Roberta. Dál jsme šli společně po nenáročném hřebeni, bohužel jsme ale kvůli mlze moc neviděli.

Mlha se rozešla až na Temniaku. Zde se taky rozešly naše názory. Hranice tady zatáčí doleva k jihu, nevede tam ale značená cesta. A to byl právě problém. Mířili jsme do Tomanovského sedla, ležícího asi kilometr jižně po hraničním hřebeni. Část lidí chtěla jít rovnou po neznačené hranici, ostatní by raději zvolili jistotu značené cesty zabíhající do Polska - asi dvakrát delší a s několikasetmetrovou změnou výšky.

Nakonec zvítězila kratší varianta. Byla to velmi zajímavá cesta po pěšinkách ztrácejících se v kluzké trávě a po rozeklaných skalkách. Nejzajímavější byl závěrečný sestup do Tomanovského sedla. Cestopis, ve kterém jsme četli o této trase, nelhal. Pěkně se to smekalo, chůze klečí byla taky celkem náročná a vůbec to bylo takový všelijaký. Ale nakonec jsme tam ve zdraví slezli.

Někteří sestoupili kousek na slovenskou stranu pro vodu, kde stanovali nějací Češi. My jsme postavili stany přímo v sedle - v kleči asi tři metry od státní hranice a pár metrů od značené cesty, která tímto sedlem protíná hranici. Docela drzý, myslím.

22.7.2000Roháče - Bystrá

Ráno bylo krásně. Po snídani a prohození pár slov s výše zmíněnými Čechy, kteří vylezli do sedla a pokračovali v opačném směru než my, jsme vyšplhali na Polskou Tomanovou. To nebyla žádná sranda, hlavně kvůli kosodřevině. Dále vedla opět neznačená pěšinka po pohodovém travnatém hřebeni. Pohraničníky jsme nepotkali, ale viděli jsme v blátě lidské a psí stopy, takže trochu hlídané to asi je.

Úbočí vrchu Smrečiny - pohled na Kominiarski Wierch Cesta náročná opravdu nebyla, vedla po úbočí a vrcholům se vyhýbala. (Už nevím kde, ale někde v tomto úseku je takový zajímavý "dvouhřeben" - prostě dva rovnoběžné hřebínky s dolíkem se zbytky sněhu. Teda aspoň mně to přišlo celkem zajímavý.) Sešli jsme do Pyšného sedla, kde jsme poobědvali. Po dlouhé době jsme tu opět potkali lidi, protože se tu připojovala značená cesta ze Slovenska. Chvíli jsme tu pojedli a dobrali vodu (z pramenů na slovenské straně). Po krátkém deštíčku jsme pokračovali. Cesta tady dost prudce stoupala na vrch Blyšť. Potkávali jsme tady poměrně dost lidí, ale už to nebylo tak neosobní jako kolem Kasprova vrchu. Na naše pozdravy jsme slyšeli jak polské "cześć", tak československé "čau" a "nazdar". Celkem fajn.

Z Blyště jsme si zašli pár set metrů na Slovensko na Bystrou, nejvyšší bod naší cesty. Počasí se výrazně zlepšilo a byl odtud krásný daleký pohled na slovenské podhůří. Bylo tu dost lidí, a tak Otovi nečinilo problém přitáhnout na sebe velkou pozornost díky propojení GPS a PSIONa. Hned se kolem něj seskupilo několik Slováků a byla přednáška.

Z Blyště jsme sešli zpátky na hraniční hřeben. Byla to dost nepříjemná cesta, protože se šlo po poměrně prudkém svahu a jeden špatný krok by mohl způsobit nepříjemnosti. Za chvíli jsme došli do Gaborova sedla - klasika: do Polska prudká strž, na slovenskou stranu pozvolná loučka s pramenícím potokem. Zjistili jsme, že dnes už bysme nemuseli stihnout dojít na nějaké vhodné místo k přespání, a tak jsme to zapíchli tady. Byli jsme trochu nervózní, ale už tam jeden stan stál. Tak jsme slezli trochu dál od cesty, postavili stany a ulehli.

23.7.2000Roháče - Ostrý Roháč

Spodní Jamnické pleso a Ostrý Roháč Ráno nás opustila Danča - odešla do údolí na bus a vlak. Asi jsme ji zničili a znechutili. My ostatní jsme vylezli zpět na hranici a začali šplhat po prudké cestě na Klin. Nic příjemného takhle po ránu. Po cestě jsme potkali nějaké lidi, kteří právě vstali, a to na zdánlivě dost nepřístupných a nepohodlných místech.

Rozhled z Klinu stál za to, protože počasí bylo nádherné. Odtud jsme sestoupili po celkem krkolomné kamenité cestě. Následovala perfektní cesta s ideálním stoupáním - šlo se tady báječně, nebyl problém dosáhnout "high tempa". Po cestě jsme viděli stany s probouzejícími se lidmi na tak viditelných místech, že jsme ztratili veškeré výčitky svědomí ohledně našich minulých nocležišť.

Na chvíli jsme se zastavili na Končisté, protože Robert měl problémy s kolenem a musel ho obvázat. Tady terén už trochu zdrsněl, cesta byla vedena po dost odvážných místech a bylo potřeba dát si bacha na každý krok. Nakonec jsme ale šťastně slezli k Jamnickým plesům (čímž jsme po několika dnech konečně opustili slovensko-polskou hranici), kde jsme poobědvali.Téměř nad námi se už tyčil Ostrý Roháč.

Ostrý Roháč (2087 m) - už jsme jen 4 Robert prohlásil, že s námi kvůli svému kolenu už dál nepůjde, a odešel do údolí. My ostatní (nyní už jen 4) jsme se vydali od jezer nahoru. Jana nasadila neuvěřitelně svižné tempo, měli jsme co dělat, abychom ji dohnali v Jamnickém sedle. Tam se připojovala cesta zprava od Volovce a to už byla pořádná turistická magistrála - lidí jako much. Společně s nimi jsme postupovali směr Ostrý Roháč. Cesta se brzy prudce zvedla a přešla ve "feratu". Díky velkému počtu lidí se tam tvořily fronty a šlo to pomalu. Jana, která nebyla na tento typ cest zvyklá, měla trochu problémy, ale nakonec jsme úspěšně vyšplhali na vrchol. Celkem fajn, až na to množství lidí.

Pokračovali jsme dál. Cesta vedla po hřebínku. Stále bylo všude dost lidí, kteří do hor vůbec nepatřili, soudě alespoň podle oblečení, obutí a chování (nejhorší byly malé vzteklé děti). Naštěstí se připozdívalo a lidí ubývalo. My jsme ještě vylezli na Plačlivo a přes Smutné sedlo (kde bylo mnoho mužiků a hezký pohled na Roháčská jezera) po úbočí slezli pod Žiarské sedlo. Tam jsme našli na trávě příhodné místečko a zalehli.

24.7.2000Roháče - Tri kopy, Baníkov

Ráno bylo pěkně. Vystoupali jsme zpátky na cestu. Po cestě jsme našli na cestě mrtvého sviště. No, nevím jistě, jestli byl mrtvý, ale svišť to snad byl. Pěkný zvířátko.

Ráno pod Žiarským sedlem Následovala cesta dle včerejšího dopoledního vzoru - po pěkném skalnatém hřebínku, i když už ne hraničním.

Jana řekla, že jí není dobře, zavolala svým rodičům, kteří náhodou zrovna kempovali u Liptovské Mary, dohodla se s nimi, kam pro ni přijedou, a odešla do údolí. Takže jsme zbyli tři - zdravé extrémní jádro.

Ještě před výstupem na Tři kopy jsme se opět přesvědčili o tom, že tábořit se dá takřka všude a náš strach z hlídačů je asi přehnaný. I když, kdo ví.

Výstup po řetězech na Tři kopy byl myslím dost drsný, ale stál za to - opět krásný pocit a krásný rozhled. Cesta směr Baníkov (o kterém Líba, nevím proč, pořád tvrdil, že tam rozhodně musíme, že to tam je skvělý) byla poměrně odvážně vedená, o napínavé a zábavné okamžiky nebyla nouze. Asi nejvtipnější bylo, když šel Oto přímo po drsném hřebínku, kudy vedla oficiálně značka. Dostal se do místa, odkud nemohl dolů ani zpátky, a já s Líbou, kteří jsme šli v pohodě o něco níž po vyšlapané cestičce, jsme se mu smáli. Vtipné, že?

Počasí se postupně zhoršovalo, nakonec byla skoro pořád mlha, nebo i pršelo. Další cesta byla tedy dost jednotvárná - 50m okolo kameny a skalky, jinak mlha. Jediným povyražením bylo: lezení po mokrých řetězech; lidé se psem; setkání s Otovou sestřenicí a jejími přáteli (celkem dobrá parta).

Baníkov (2178 m) - už jsme jen 3 Počasí se zlepšilo až na Brestové. Tedy aspoň pokud jde o déšť. Zato se ale zvedl pěkně ostrý vítr a prostředí celkově začalo působit strašidelně. Slunce se pomalu začalo chýlit k západu, těžké mraky se hnaly nízko nad našimi hlavami a osamocené keře kosodřeviny se pod poryvy větru ohýbaly až k zemi. Nikde nebylo díky přibývajícímu času ani živáčka. Teda skoro. Po cestě se v jednu chvíli nečekaně zjevily tři přízraky. No, byli to normální lidi, ptali se nás, kde jim doporučujeme přespat. Ale vypadali v kuliších a se zamračenými obličeji opravdu trochu jako strašidla. Otázkou je, jak jsme asi vypadali my, po pěti dnech na horách bez hygieny.

Postupně jsme sešli až do sedla Pálenica, kde se vítr uklidnil, a začali hledat nocleh. To byl trochu problém, všude kolem byla, na rozdíl od předchozí cesty, hustá kleč. Tak jsme tam chvíli pobíhali a hledali vhodné místo. A pak se stalo něco, co jsme opravdu nečekali. Na cestě z údolí se najednou objevil podezřele vypadající člověk - dlouhé vlasy, žádný batoh a na rameni znak s (asi) orlími pery - a začal mít nepříjemné (české!) otázky typu jestli tady končíme. Tak jsme to nějak okecali, že jdeme ještě dál, atd., a on naštěstí odešel. Usoudili jsme, že to byl asi jakýsi strážce, a to nás dost znervóznělo. Řekli jsme si, že budeme muset najít nějaké opravdu dobře kryté místo. Vzhledem k tomu, že v sedle Pálenica hledání už nemělo perspektivu, jsme se vydali dále směr Sivý vrch. Vstoupili jsme do nějaké rezervace a představa ještě tučnější pokuty nás znervózněla ještě víc.

Asi po kilometru jsme sešli z cesty a našli jakýsi krytý palouček, kde jsme přespali.

25.7.2000Roháče - Sivý vrch, Huty

Noc byla nic moc. Funěl dost vítr, ale hlavně jsme leželi ve svahu, takže jsme se moc nevyspali.

Ráno jsme se nepozorovaně vrátili na cestu. Popoháněni nepříjemnou vzpomínkou na včerejší setkání se strážcem jsme ani nesnídali a hnali se dál. Vyšli jsme na Sivý vrch, který byl z něčeho jako vápence, na rozdíl od všech předchozích kopců. Chtěli jsme už jíst, ale to se nedalo, protože to nesnesitelně foukalo. Tak jsme pokračovali a potkali jsme extrémek. Bylo potřeba slézt asi pět metrů dolů po řetězech. Skála byla ovšem pěkně mokrá a smekala se, navíc bylo potřeba jaksi překonávat delší rozměry, než byly rozměry našich končetin, a to vše s prázdným žaludkem. No, zdařilo se, ale tohle jsem teda poslední den v Roháčích nečekal.

Skalnatý Sivý vrch Cesta dál byla docela zajímavá, protože vedla mezi roztodivnými vápencovými útvary. Ale pořád to foukalo, takže jsme se nakonec najedli až o dost dál v lese, kde to sice smrdělo, ale byl tam klídek.

Potkali jsme nějaké lidi a ti se nás ptali, odkud jdeme. Byli jsme pořád nervózní ze strážce a nechtěli jsme přiznat, kde jsme spali, a tak jsme řekli, že jdeme ze Zuberce. Oni uznale zamručeli, jako že jsme dobrý, že jsme dali takovej drsnej noční pochod (přece jen bylo ještě dost brzo ráno). Takže sorry, že jsme kecali. Fakt jsme nemohli nikomu věřit.

Následovala dost prudká cesta lesem dolů, která po několika kilometrech končila na silnici u vesnice Huty. Na autobusové zastávce jsme zjistili, že náš spoj jede až za několik hodin, a tak jsme vyrazili do vsi do hospody. Pivo chutnalo po několika dnech odloučení od civilizace opravdu skvěle. Jenom ten nezvyk na slovenské hospody - pivo se musí objednat a platit přímo u výčepu. U stolu nás neobslouží.

Dojeli jsme autobusem do Liptovského Trnovce, což je ves u nádrže Liptovská Mara. Na zastávce na nás čekala Jana a její sestra, což bylo předem mobilně domluveno. Ubytovali jsme se v kempu. Janě vadilo, že smrdíme, přitom před několika dny na tom určitě nebyla o moc líp:-(.

Po dezinfekci jsme šli do hospody, kde jsme se nažrali, a do obchodu, kde jsme nakoupili jídlo, abychom mohli žrát dál. To jsme také po zbytek dne dělali. V obchodě došlo k události, která mě trochu rozesmutněla. Chtěl jsem podmáslí, ale mladá prodavačka mi nerozuměla. Až starší kolegyně jí musela poradit, jak se řekne podmáslí slovensky:-(.

Přespali jsme ve stanu Janiných rodičů.

26.7.2000Liptovský Mikuláš, Podtureň

Podtureň - nocleh pod dálničním mostem Dnes byl docela odpočinkový den. Ráno jsme opustili tento přelidněný komerční způsob ubytování a vydali se do Liptovského Mikuláše, už se k nám opět přidala Jana. Ujel nám autobus, a tak jsme dostopovali. Strávili jsme několik hodin nakupováním jídla a jeho konzumací. Nejvíce se osvědčila hospůdka hned naproti vlakovému nádraží.

Kolem druhé hodiny jsme čekali na nádraží, jestli se neobjeví Robert (Tady s ním byl předběžně domluven sraz.). Nestalo se tak, proto jsme se už nezdržovali a opustili město. Rozhodli jsme se, že popojedeme několik stanic do Podtureně, kde zůstaneme do zítřka. Nemohli jsme se od LM moc vzdalovat, protože na zítřek jsme tam měli naplánovaný sraz s Louňákem a Kolinem.

V Podtureni jsme šli na chvíli do hospody, pak jsme hledali místo na spaní. Nakonec jsme se rozhodli zůstat na vyvýšené plošince pod dálničním mostem, kam nebylo vidět a nepršelo.

27.7.2000Cesta do Medzilaborců

Ráno - kolega bezdomovec Noc opět stála za všechny peníze. Troufám si říct, že jsme spali na jedné z nejrušnějších dopravních tepen na Slovensku. Nad námi dálnice D1/E50, pod námi hlavní železniční tah na Košice. Takže o hluk nebyla nouze. Navíc se celou noc shora ozývaly podivné zvuky - nějaké kašlání. Ráno jsme pak zjistili, že pod asi deset metrů pod námi, u mostního sloupu, má doupě bezdomovec. To on celou noc kašlal a díky odrazům to znělo jakoby shora. Když jsme si balili batohy, ještě na nás shora pokřikovali dělníci, kteří opravovali dálnici, něco jako jak jsme se vyspali.

Odjeli jsme zpátky do LM, kde pokračovala žranice. Odpoledne dorazili IC Košičanem Louňák a Kolin. Dalším plánem bylo odjet do jihovýchodního Polska. Když se Louňák, zapřísáhlý odpůrce železnice, dověděl, že dnes stráví ještě dalších několik hodin ve vlaku, málem se zhroutil a vůbec už byl celý zbytek naštvanej.

Jeli jsme tedy po trase LM - Košice - Michaľany - Bánovce nad Ondavou - Humenné - Medzilaborce. Byla to sice dlouhá, ale svým způsobem zajímavá cesta. Pohybovat se podvečerními východoslovenskými lokálkami mi přišlo docela fajn. Nejzajímavější byla asi cesta do Michaľan, kde souběžně s naší tratí vedly širokorozchodné koleje ze SSSR. Viděli jsme na nich dokonce jeden nákladní vlak a vypadal opravdu brutálně. Jinak mi připadalo, že s postupujícím časem se lidé ve vlacích stávali milejšími a holky hezčími. Ať žije východní Slovensko!

Po deváté v noci jsme dorazili do Humenného. Měli jsme tu hodinu času. Normální nádraží, bylo tam pár opilců a jiných podivně vypadajících individuí, ale celkem živo a bezpečno. Hlavně tam byl ovšem stánek otevřený asi až do jedenácti v noci. Požrali jsme tam mňam hamburgery.

Poslední vlak do Medzilaborců byl nejzajímavější. Hlavně to složení cestujících. Slušně vypadající starší manželé kontrastovali s opilcem, který se pohyboval mezi svým místem, záchodem a okýnkem v "předsíni" motoráčku. Kolin se přiznal, že několikrát zažil chvilky strachu, když se ožrala vrávoravě potácel kolem něj a vypadal, že už to dlouho neudrží. Dobře to komentoval odborník Péťa (Louňák), který taky přidal k lepšímu pár historek z podobných situací.

Po jedenácté jsme dorazili do Medzilaborců a zalehli v trávě kousek za nádražím.

28.7.2000Bieszczady - Lupków, sedlo Zebrak

Smolnik - úzkokolejný most (Bieszczadska kolejka) Noc byla v pohodě. Příjemné zvukové pozadí tvořily nákladní vlaky jezdící mezi Slovenskem a Polskem. Ráno, když jsme vstávali, k nám přišel nějaký železničář a zeptal se: "Turisti?" "Ano." "Dobre." A naštěstí odešel.

Přesunuli jsme se do nádražní budovy a zjišťovali cenu jízdenky na jeden ze dvou osobních vlaků, které denně překonávají přechod Medzilaborce - Lupków a jsou asi jedinou možností v okolí, jak se dostat legálně do Polska. Takže: Medzilaborce - Lupków: 61 SKK (asi 10 km), Medzilaborce - Nowy Lupków: asi 90 SKK (asi 15 km). Na zpáteční lístky 50% sleva (neboli cena lístku tam = cena zpátečního lístku). Zajímavé ceny. Tak jsme vybrali první možnost.

V dopravní kanceláři jsme si nabrali vodu. Asi za půl hoďky přijel vlak Humenné - Sanok, kterým jsme překonali hranice. Do pasů jsme dostali exotická razítka. Exotická proto, že tento hraniční přechod byl pro osobní dopravu otevřen teprve nedávno.

Vystoupili jsme v pohraniční stanici Lupków. Byla tu krásná nově postavená nádražní budova. Hledali jsme směnárnu, až si nás všiml nějaký celník a dialog proběhl asi takto (rodilí mluvčí prominou): "Co szukate?" "Change!" "Change? Tutaj? Haha. Tutaj nie nić. Jechajtě do Sanoka (několik desítek km daleko)!" Směnárna tu prostě nebyla. Nic tu nebylo, jen parta celníků.

Šli jsme pěšky po polní cestě do Noweho Lupkówa, což byla pěkná díra. Pár baráků typu panelák a zcela mrtvo. Ani jsem nečekal, že bude JV pohraničí Polska takhle vypadat. Dále jsme šli extrémkem po polích loukách a skrz křoví do vesnice Smolnik, která byla o něco hezčí - pěkný kostelík a úzkokolejka, i když nefunkční.

Maguryczne - Louňák ještě neví, že ztratil boty Za Smolnikem jsme vstoupili do lesa a zároveň do Ciśniańsko-Wetlińskeho parku krajobrazoweho. Mířili jsme na hřebenovku, která vedla podle mapy pár kilometrů odtud. Podle mapy taky neměl být problém se tam dostat, protože tam vedly kvalitní cesty. To se ovšem ukázalo být mylnou informací. Cesta brzy skončila, les zhoustl a my jsme zabloudili. Nepomohla ani GPSka. Několik hodin jsme klopýtali přes kořeny, shýbali se pod větvemi a bloudili hlubokými stržemi.A navíc se mi rozpadla bota:-(( Nakonec jsme se dostali do sedla Żebrak, kde jsme narazili na kýženou červenou značku. Poblíž jsme nabrali vodu - mapa nelhala, pramen tu opravdu byl.

Ze sedla jsme již kráčeli po značené pěšině, která vedla po hřebínku zarostlém bukovým lesem. Pozdě odpoledne jsme došli do jakéhosi sedla. Byla tu křižovatka s jinou cestou, která podle šipek měla vést dokonce k jakési studentské ubytovně (schronisko). Hlavně tu ale byla vcelku rovná plocha, kde jsme zalehli. Brzy po nás sem přišly ještě nějaké dvě Polky, které se zde také rozhodly přenocovat.

29.7.2000Bieszczady - den ve stanu

Noc probíhala normálně až do doby, než začalo pršet. Louňák a já jsme dosud spali venku, a tak jsme se teď rychle nakýblovali do stanů. Problémem bylo, že déšť neustával. Pršelo a pršelo. V důsledku toho jsme zůstali celý den pod stany. Nic moc!

30.7.2000Bieszczady - Cisna

Déšť pokračoval. Ráno už jsme to nevydrželi a vyšli jsme, ačkoliv Oto, známý hydrofob, byl silně proti.

Cesta vedla dále po hřebínku a byla pěkně o hubu. Díky bahnu nebyla nouze o divácky atraktivní pády. Nakonec jsme došli po dlouhé době do civilizace - vesnice Cisna. Po cestě naštěstí konečně přestalo pršet.

Cisna - úzkokolejný most (Bieszczadska kolejka) Chudák Jana na tom nebyla nejlépe. No jo, ono strávit 38 hodin v nekvalitním stanu pro dva ve třech s bratranci Libusovými je jen pro silné jedince. Byla na tom tak zle, že se rozhodla odjet. Snažili jsme se dovolat jejím rodičům, ovšem bez šance. V Cisně poprvé po dlouhé době nebyl GSM signál:-(. Tak jsme se pokusili použít kartu X. Pro její použití v telefonní budce je ovšem v Polsku nutná jedna jednotka z telefonní karty. Tu se nám podařilo vysomrovat, ale pak jsme zjistili, že potřebujeme telefon s tónovou volbou. Ten jsme sehnali v podobě mobilu a opět somrovali telefonní kartu. Prostě všechno hrozně komplikované tím spíše, že byla neděle odpoledne, takže na poště bylo zavřeno. nakonec to dopadlo tak, že Jana s Líbou odjeli autobusem (ve kterém museli platiti markami, protože zloté jsme téměř neměli) směr Sanok a odtud přes Medzilaborce do Prahy.

My zbylí čtyři jsme uvažovali, co dál. Rozhodli jsme se pro hospodu. Ale neměli jsme zloté. Směnárna nikde, a tak jsme se snažili rozměnit marky v některém obchodě či hospodě. Ovšem bez šance, nějak nám nedůvěřovali. Nakonec jsme našli restauraci, kde brali karty EC/MC, tak jsme zkoušeli, jestli by vzali Maestro. Tuto on-line kartu samozřejmě nebrali, ale díky ní jsme vypadali trochu solidně, a tak nám servírka rozměnila marky. A pak už jsme jen žrali. Pohoda - jakýsi vepřový steak, pití a moučník, číšnice, která při objednávání vtipkovala, že se rychle učíme polsky, a na pozadí příjemný polský jazz.

Po návštěvě restaurace jsme ještě zašli do obchodů, které byly v tomto turistickém letovisku otevřeny i v neděli večer. Největší sranda byla, když jsme u jakéhosi dědy kupovali sušenky na váhu. Chtěli jsme kilo, ale měl asi jen 800 g. Smutně pokrčil rameny, ale když Louňák ukázal na krabici plnou sušenek ležící za dědou se slovy "Tamhle máš eště!", zaradoval se a doplnil nám do kila.

Pak jsme se ještě chvíli potloukali po Cisně. Zjistili jsme, že také tudy vede úzkokolejka a dokonce je funkční jakožto turistická atrakce. Pak jsme vyrazili do hor směr slovenské hranice. Bylo to docela drsné stoupání. Po cestě jsme narazili na pomník, který připomínal dávný pád vojenského letadla. Docela ponurý pocit takhle v neděli večer po dešti.

Když jsme našli rovné místo na kopci, postavili jsme stan a spali.

31.7.2000Bieszczady - Jaslo, Ruské sedlo

Výstup na Jaslo Ráno jsme pokračovali dále po červené značce. Cesta vedla nejprve lesem, časem se dostala na jeho hranici, kde se nacházely fantastické ostružinové plantáže. Když jsme vylezli na Male Jaślo, konečně jsme si mohli vychutnat slunečné počasí a krásný rozhled po poloninách, které by měly být pro Bieszczady typické. Tak jsme si tam seděli a čuměli. Po cestě již začali chodit lidé, kterých jsme dosud v těchto horách moc nepotkali. Prošli kolem i dva Češi - kluk z Moravy a holka z jižních Čech, kteří nám dávali rady, jak se chovat na polsko-slovenských hranicích, - Polákům je prý lepší ukázat pas a Slovákům českou občanku.

Pokračovali jsme po pěšině vedoucí po horských loučkách, zastavili jsme na vrchu Jaslo, kde jsme se najedli a kde nás ještě na chvíli svlažila krátká, ale vydatná přeháňka, která opět přinutila Otu postavit tropiko.

Když jsme přesvědčili Otu, aby stan zase složil, pokračovali jsme po cestě vedoucí ke slovenským hranicím, kam jsme dorazili nedlouho po poledni. Nacházeli jsme se na vrchu Okraglik a měli jsme tři možnosti, kam pokračovat - do Polska a dále do Bieszczad nebo po hranici směrem na východ směrem na SK/PL/UA trojmezí nebo po hranici směrem na západ blíže k civilizaci. Chvíli jsme se hádali a nakonec jsme se vydali na západ, protože jsme se nějak tak dohodli, že v tomto počtu, s takto zkaženou morálkou (hlavně mojí) a s takovým stavem vybavení (hlavně mého) nemá Opuštěné Ruské sedlo cenu se pouštět do nějakých větších akcí.

Cesta po hranici byla zajímavá. Poměrně prudce klesala a byla pěkně rozbahněná. V jednom z největších klesání už Louňák nevydržel tempo Oty, který šel první, a rozhodl se ho "předjet". Zaakceleroval, vykřikl "Jedu vpravo!" a začal Otu předjíždět zprava. A Oto neomylně uhnul taky doprava. Výsledkem bylo, že Louňák hodil nádhernou tlamu.

Po klesání jsme se dostali do Ruského sedla, přes které vede cesta mezi Slovenskem a Polskem a kde se má nacházet turistický hraniční přechod. Opravdu tam byla jakási budka, dokonce s cedulí s otvírací dobou, ale žádný celník tam nebyl, i když podle cedule otevřeno být mělo. My jsme tam chvíli postávali, rozhodovali se, co uděláme, a nakonec jsme se vydali po cestě do slovenského vnitrozemí, čímž jsme vlastně nelegálně překročili hranice. Potkali jsme ještě nějaké lidi z Litomyšle. Ti šli přespat do chatky, která stojí kousek pod Ruským sedlem na slovenské straně, nedaleko cesty. Je to docela pěkná dřevěná budova a zdá se, že se tam dá zdarma ubytovat. Myslím, že je tam i studánka.

První známka civilizace - boží muka s motivem lebky Cesta postupně klesala a před námi se otevřela krásná rozlehlá nepříliš zalesněná kotlina, o které jsme již předem věděli, že je vylidněná (zřejmě kvůli stavbě nedaleké přehrady). Kvalita cesty byla slušná, vhodná i pro dvoustopé vozidlo. Vedla serpentinami, ale dalo se to zkrátit přímo po pěšině, která byla zřejmě kdysi dávno vyjeta tanky.

Blížil se večer a nikde ani živáčka. Časem jsme došli někam , co připomínalo bývalou vesnici - byly tam jakési zbytky domů, sadů a zahrad. Podle mapy Ruské. Ale vše zcela opuštěné! Byl to docela nepříjemný pocit. Kdyby nás tady někdo zabil, ani pes by po nás neštěkl, tím spíš, že tam nebyl signál GSM :-(.

To, co jsme za chvíli objevili, nás docela překvapilo. Stála tam chata a nad ní sjezdovka s vlekem! Opět opuštěné. Ale byla tam docela příjemná loučka, a tak jsme tam přespali. Louňák v nás všech vyvolal děsný paranoidní duševní stav, protože stále tvrdil, že se musíme připravit, kdyby nás přepadla parta nějakých cikánů. Říkal to tak dlouho a tak barvitě vymýšlel plány, co v tom případě dělat, že jsme tomu nějak tak uvěřili a byli jsme pěkně nervózní.

1.8.2000Buk. vrchy - Starina, Stakčín

Nádrž Starina (pohled k jihu) Noc jsme naštěstí přežili, nikdo nás nepřepadl. Po ránu jsme vyrazili na další cestu. Pokračovali jsme dále do slovenského vnitrozemí. Cesta se teď už téměř změnila v silnici a vedla údolím, takže žádné výškové rozdíly jsme již nepřekonávali a mohli jsme nasadit high tempo. Občas jsme dokonce potkali nějaké auto. Většinou bylo plné houbařů s košíky plnými hub.

Po několikakilometrovém pochodu jsme došli k vodní nádrži Starina. Nevím, co k tomu dodat - prostě normální údolní nádrž, které padlo za oběť několik vesnic. Za přehradou byla vrátnice, u které stál voják se psy. Nejsem si jist, jestli by nás pustil zpátky. Ale houbaře pustil.

Kousek pod hrází byla autobusová zastávka, ze které nám samozřejmě autobus před nosem ujel. Měl asi desetiminutové zrychlení. Tak jsme se rozhodli, že do nejbližšího města - Stakčína - vzdáleného asi pět kilometrů dojdeme pěšky. To jsme také učinili a začali jsme se shánět po hospodě. Doporučili nám jakýsi penzion. Bylo to poměrně luxusní, moc přívětivě se tam na nás netvářili, vypadali jsme totiž pěkně socně po těch několika dnech v horách. Ale byli jsme skoro jediní hosté, tak co! Ceny byly kupodivu poměrně přívětivé, zvláště když se ještě přepočítaly na české koruny. A tak jsme se pořádně nadlábli jídly typu jelení steak a vypadli jsme.

Hráz nádrže Starina Ve Stakčíně byl konečně signál a přišla nám SMS od Líby z Prahy, že by ještě přijel na Slovensko.Tak jsme se po drobných hádkách dohodli, že se s ním další den sejdeme v Liptovském Mikuláši, a pak se uvidí. Na tuto noc jsme si vybrali jako místo spánku město Strážske, které bylo ještě dnes večer dosažitelné ze Stakčína vlakem a kolem kterého vede silnice E50 vhodná na stopování. Tak jsme si ještě prohlédli stakčínské pamětihodnosti - tank, tři kostely (každý od jiné církve) a nádražní hospodu, kde měli borovičku za 13 SKK, což ocenil zejména Louňák. Okolo osmé večer jsme již vyjížděli ze snad nejvýchodnější železniční stanice (ČS)SR motoráčkem. Přestoupili jsme v Humenném, kde jsme měli opět dost času ochutnat speciality nádražního bufetu a prohlédnout si nádražní individua. Ještě před půlnocí jsme potom dojeli do Strážskeho, kde nám hodný pan výpravčí dovolil přespat v nádražním parčíku.

2.8.2000Cesta do L.Mikuláše, s.Čertovica

Večer nedaleko Kumštového sedla Noc byla príma. Na nádraží celou noc seřazovali nákladní vlaky, což dělalo pěknej bordel. Nejvíce to iritovalo Louňáka, zapřísáhlého odpůrce železniční dopravy.

Kolin s Louňákem šli ráno stopovat na E50, já a Oto jsme jeli vlakem přes Košice.

V Liptovském Mikuláši jsme se sešli a čekali na Líbu. Čas jsme využili pochopitelně ke žraní... Když Líba dorazil, dohadovali jsme se, kam pojedeme dál. Nakonec jsme se rozhodli pro Nízké Tatry. Proto jsme ještě ten den odjeli z LM autobusem do sedla Čertovica, čímž jsme získali mnoho set výškových metrů.

V sedle Čertovica byla sice lákavá hospůdka, ale na noc jsme tu nezůstali a vyrazili jsme do hor - na hřeben směrem na západ.

Pěšina vedla nejprve do prudkého kopce, časem se ale uklidnila a vedla hezky po rovince mezi klečí. Potkali jsme nějaké Slováky, kteří se ptali, kam takhle večer jdeme. Odpověděli jsme, že dáme noční pochod. Oni se pousmáli a řekli, že je to taky jeden ze způsobů, jak si zničit zdraví.

Začali jsme uvažovat, kde přespíme. Všude byla kleč, a když už jsme narazili na nějaký travnatý plácek, byl obsazen stany. Nakonec jsme přece jen přespali v kleči, kde si každý z nás našel nějaký tunýlek.

3.8.2000Nízké Tatry - Ďumbier, Demänovská j.

Vrchol Ďumbieru (2043 m) Noc proběhla bez problémů. Brzo ráno jsme vyšli. Poseděli a posnídali jsme v sedýlku a vychutnávali jsme si pohled na travnaté vrcholky osvětlené ranním sluncem.

Kosodřevina naštěstí už končila a dál se šlo po příjemné pěšině vedoucí po mírné planince, což jsem ocenil především já, protože jsem šel v sandálech, kterým jsme dal přednost před roztrhanými a promočenými pohorkami. Nasadili jsme high tempo a za krátkou dobu jsme dorazili na Štefánikovu chatu. Chvíli jsme před ní poseděli a čuměli na hory (počasí bylo naštěstí dobré a rozhled daleký), Oto si dal pravý horský čaj. Od chaty cesta už začala prudce stoupat a změnila se v kamenný chodník. Kombinace sandálů a rozviklaných kamenů byla už zajímavější. Časem jsme dorazili na rozcestí, ze kterého jsme si vyběhli na nejvyšší horu Nízkých Tater, Ďumbier. Tady jsme si vychutnali daleký rozhled a širokou nabídku chycených GSM sítí.

Na rozcestí pod Ďumbierem jsme se opět chvíli hádali, co dál, a nakonec jsme se rozhodli slézt dolů k jeskyním. Cesta dolů byla dost prudká a klouzavá, což jsem "ocenil" hlavně já v sandálech. Ale nakonec jsem to slezl živý a zdravý, stejně jako ostatní. V sedle Javorie jsme se rozdělili - Louňák s Otou to museli vzít ještě přes Krakovu holu, my ostatní jsme šli rovnou. A udělali jsme dobře, protože jsme, na rozdíl od Louňáka a Oty, stihli ještě dnes prohlídku v Demänovské jaskyni slobody. Jeskyně to byla pěkná, stejně jako průvodkyně.

Po prohlídce a setkání s Otou a Louňákem jsme se usadili na chodníku nad jeskyní, Louňák si tu s velkou radostí dobil mobila (protože tu byly zásuvky, asi kvůli sekání trávy) a kousek odtud jsme přespali.

4.8.2000Nízké Tatry - Chopok

Cesta z Chopoku na Dereše Počasí zklamalo - v noci začalo opět pršet. Nejvíce to odnesli Libusové, protože Oto s Kolinem postavili stan tak skvěle, že voda stékala akorát pod igelit, kterým se přikryli Libusové. Já jsem taky nedopadl moc dobře, protože mi proteklo pončo.

Nakonec jsme se nějak dočkali rána, Oto a Louňák navštívili jeskyni a pak jsme vyšli zpět do hor. Stoupali jsme hrozně dlouho po sjezdovce, naštěstí nebylo moc vidět na cestu kvůli mlze. Nakonec jsme vyflusaní došli k chatě. Byla příjemně útulná, ale neměli tu vodu. My jsme si ještě odskočili na skalnatý vrchol Chopok, jednu z nejvyšších hor NT. Mraky se trochu rozešly a zase bylo vidět do kraje.

Na Chopoku jsme se opět napojili na hřebenovku, kterou jsme včera opustili. Byla krásná, ale pro popis celkem jednotvárná: kamenný chodník, travnaté hřebínky a kopečky, na severu mraky a na jihu jasno. Občas kamzíci.

K večeru jsme sešli z hřebene k útulně. Podle našich informací to měla být bouda, kde se dá zdarma přespat, ale zjistili jsme, že je poněkud modernizovaná a za přespání se platí. Naštěstí se dalo přespat kolem zdarma ve stanech. Teď byl problém, kde stany postavit. Pod chatou na plácku totiž už několik stanů stálo. Vedle nich se nám spát pochopitelně nechtělo, raději bychom Pohled z vrchu Kotliská směrem na Chopok spali na louce nad chatou. Tak jsme si řekli, že majiteli chaty jen oznámíme, že tu přespíme, a konkrétní místo nebudeme řešit. Vyřídit to šel asertivní Louňák a s ním Oto pod podmínkou, že bude mlčet.

Za chvíli se ozval děsný řev a nadávky. Louňák vycházel z chaty a zuřivě gestikuloval, za ním pochodoval Oto se svým neutrálním výrazem v obličeji. Louňák nadával dál, až se za ním lidi otáčeli (a bavili se: "To sú Češi?" "Hej, Češi!"). Nejdříve jsme mysleli, že nadává majiteli chaty, rychle nám ale došlo, že nevybíravé výrazy jsou určeny Otovi. Když se Louňák trochu uklidnil, dověděli jsme se, co se stalo. Když přišli kluci do chaty, Louňák majiteli normálně oznámil: "My tady přespíme, ano?" " Jo, v pořádku." "Tak děkujem." A když byli na odchodu, Oto se ještě zeptal, ačkoli to měl zakázané: "A KDE si můžeme postavit stany?" Chatař pochopitelně odpověděl: "Tam k těm ostatním." To Louňáka samozřejmě rozlítilo. A nás ostatní taky. Ale výstup to byl atraktivní.

Nakonec Oto s Kolinem postavili stan poslušně vedle ostatních stanů, já s Libusy jsme přece jen šli nahoru. Postavili jsme stan, dali do něj věci a přespali pod širákem.

5.8.2000Nízké Tatry - V. Chochuľa, Donovaly

Počasí bylo tentokrát slušné, takže jsme se dobře vyspali. Zhoršilo se až ráno, což způsobilo, že jsme Otu opět dlouho nemohli přesvědčit, aby zbořil stan. Nakonec to dopadlo dobře a okolo desáté jsme se navzdory počasí vzdálili od útulny.

Dobytek v sedle pod Skalkou Hřebenová cesta nezaslouží moc dlouhý komentář: bahno, borůvky, nahoru, dolů, stádo krav a dvě Češky, vlezlý pes, horské louky, kosodřevina, . Zajímavý byl vrchol Prašivá, odkud byl pěkný rozhled mimo jiné na nezvykle dlouhou vesnici a kde jsme potkali veselou partu turistů ze Zlína. Jeden z nich okomentoval mě se sandály slovy "Jé, von to de v kristuskách!" No nic. Sestup z Prašivé se mi moc nelíbil, protože kristusky na blátivé pěšině velmi klouzaly.

V Mladělském sedle to bylo fajn. Svítilo tam sluníčko a bylo tam fajn poleženíčko. Nejvíce si to tam vychutnávali nějací lidé, kteří už ve tři hodiny odpoledne stavěli stan. Ze sedla jsme šli překvapivě opět do kopce. Ale do hodně prudkého a navíc hodně rozdupaného a posraného od ovcí, takže to byl opravdový extrém. Nahoře to ale bylo fajn. Cesta vedla po krásné rozlehlé horské pastvině, prostě eňo ňuňo.

Po nějakém čase slezla cesta do lesa a po několika kilometrech do horského střediska. Donovaly. Tady jsme zapadli do motorestu a požrali. Libusové se snažili poprosit nějaké řidiče kamionu o svezení, ale bezvýsledně, Oto, Kolin a já jsme ještě večer odjeli busem do Ružomberoku. Cesta to byla drsná - prudké klesání a odvážné předjíždění kamiónů.

Sranda byla ještě v Ružomberoku na nádraží. 20:00 - 20:30 byla přestávka kvůli večeři (viz cedule na pokladně). My jsme přišli asi ve 20:05 :-( a náš plánovaný vlak jel už ve 20:40 :-((. Pokladní otevřela ve 20:32 :-((( a nebyla schopna vydat mezinárodní lístek :-((((. Později se jí to povedlo, ale z Ružomberoku jsme odjížděli až 22:40. No, aspoň, že tak.

6.8.2000Nízké Tatry - cesta zpět

Úspěšně jsme přejeli SR-ČR hranice. Přišla nám SMS, že Libusové, kteří zůstali v Donovalech, na to taky kašlou, protože se Louňákovi zničil spacák.

O den později tedy dorazili do Prahy i Libusové.

Takže takto skončila výprava do krásných polských a slovenských hor poznamenaná totálním rozkladem morálky a turistického vybavení. Ale přežili jsme to!