Roháče, Bieszczady a Nízké Tatry

Letos se zase nepodařilo uskutečnit plány. Podkarpatská Rus kvůli vízům nevyšla, takže jsme se rozhodli pro Roháče - přejít hřeben ze Zakopaného na Slovensko. Pak jsme se chtěli podívat do Bieszczad - polonin na úplném jihovýchodě Polska.

Nakonec se sice kvůli počasí a nemocím účastníků mnohé změnilo, ale to si přečtete. Prosím, nepozastavujte se nad mým literárním antitalentem, ani se nedivte, když budu někdy nemístně propagovat technologii GPS.

20.7.2000Roháče - Zakopane, Murowaniec

Vyjeli jsme hodinu před půlnocí rychlíkem Cassovia z Hlavního nádraží. Ale ještě než se tak stalo, už tu byl první problém. Robertovi někdo ukradl peněženku, nejspíš při nástupu do vlaku. Přišel tak o část peněz a o Junior-pas, ostatní doklady mu naštěstí zůstaly, takže mohl pokračovat dál. Chybějící Junior-pas jsme nakonec průvodčímu nějak vysvětlili.

Zatím nás tedy bylo pět : já, Buchy, Robert, Líba a Jana. V Hranicích ještě přistoupila Danča. Počet účastníků výpravy se ale ještě měl několikrát změnit.

Polská pohraniční vesnice Chocholów Cesta ubíhala podle jízdního řádu, do Kraľovan jsme dojeli včas, abychom stihli ranní motorák do Trstené. Cestou údolím podél říčky Oravy jsme viděli i slavnou Oravskou televíznou fabriku v Nižné. Vystoupili jsme už v Tvrdošíně, Trstená totiž podle mapy vypadala jako dopravní uzel a tu správnou autobusovou zastávku by mohlo být těžké najít. To v Tvrdošíně byla hned před nádražím.

Místní autobus nás zavezl přímo před hraniční přechod v Suché Hoře. Žádné vážnější problémy nenastaly, jenom Robertův pas celníci zkoumali několik minut. Asi jim příjmení Káldy připomínalo nějakého mezinárodního zločince.

Polská pohraniční vesnice Chocholów měla podle očekávání časté autobusové spojení do Zakopaného. Co už jsme čekali méně, byla kvalita polských autobusů. Dala by se přirovnat k bulharským. Z mezer v podlaze unikal jakýsi smradlavý kouř. S tímhle přece do EU nemůžou. Jízdenka stála 3.3 Zl. Nicméně autobus nakonec do Zakopaného dorazil, a my jsme se mohli vydat do hor. Nikdo si tu ale nevyměnil peníze, což způsobilo později mírné komplikace.

Zatím to ale jako hory moc nevypadalo. Až k dolní stanici lanovky na Kasprov vrch vedla dost rušná městská ulice. Tady bylo vidět, kde všechna ta auta končí. Velké parkoviště a snad 200 m fronta na drahou lanovku. Komerční tu ale bylo všechno. Platilo se i za vstup do národního parku. To jsem zatím viděl jenom v Monkově dolině v Tatrách a ve Slovenském ráji. Nějak jsme tedy dali dohromady 1.5 Zl. na osobu a den.

Cesta po hřebeni - modrá ze Zakopaneho Cílem byla horská chata Murowaniec. Vedly tam dvě cesty, a my jsme šli po modré hřebenovce. Zpočátku dost prudce stoupala, a tak jsme se zastavili a odpočinuli si.

Dál nás postihl vážný obrat počasí. Příjemné neznatelné mrholení se necelý kilometr před chatou změnilo v prudký liják. Začal jsem litovat, že s sebou nemám pončo, teď už ho vozím všude. Moje "nepromokavá" bunda samozřejmě hned promokla. Naše skupina se rozpadla a jsem se o dlouhý kus cesty dál schoval ještě s dalšími lidmi pod střechu jakéhosi seníku. Byl tu i nějaký chlap v saku (!), který asi dost pospíchal, protože z boudy utrhl kus igelitu, dal si ho přes hlavu a utíkal do údolí.

Když déšť trochu ustal, sešli jsme se v chatě. Stejný nápad ale mělo asi dalších 200 lidí, takže tu bylo dost plno. V jídelně se dalo i ohřát, ale bez zlotých se nic koupit nedalo, tak jsme se najedli z vlastních zásob. Ptali jsme se dokonce i na ubytování, ale místa v noclehárně prodávají až když dojdou drahé pokoje.

Museli jsme se tedy (pořád v dešti) poohlédnout po místě k přespání. Nakonec jsme já a Robert objevili takový palouk v lese 190 m od chaty na severovýchod. To vím díky GPS přesně, je to bod CAMP1. Ještě bylo potřeba zamaskovat něčím zeleným růžovou střechu stanu Líby a Jany.

21.7.2000Roháče - Kasprov vrch

Dnes jsme si naplánovali přejít hřeben Červených vrchů. Opustili jsme úkryt v lese, a u chaty Murowaniec posnídali. Je tu i kohoutek s patrně pitnou vodou.

Tomanovské sedlo z vrcholu Stoly Dlouho jsme diskutovali, kudy vylezeme na Kasprov vrch. Vybrána byla zlatá střední cesta přes Ľaliové sedlo. Jana a Danča ale stejně nakonec šly nejkratší variantou. Do Ľaliového sedla jsme vystoupali za necelou hodinu. Buchy si tu vyhlédl jakousi mladou Polku, oznámil jí, že přece nebude fotit hory samotné, a vyfotil ji. Pak jsme se od ní dozvěděli ještě zajímavé informace o Bieszczadech a o ferratě Orla Perc.

Přes Beskyd vedla pohodlná pěšina na Kasprov vrch. Bylo tu přesně, co jsme čekali. Horní stanice lanovky a spousta lidí, kteří po obědě v restauraci scházeli nebo sjížděli dolů do Zakopaného. Taky jsme se tu najedli, i když ne v restauraci.

Na odchodu z Kasprova vrchu se výprava rozdělila. Cesta vedla většinou po jižní straně hřebene, krásný výhled na Tichou dolinu, Veľkou kopu a Kriváň. Sešli jsme se až na Malolučniaku, kde padla taková mlha, že jsme se chvíli hádali o to, kterým směrem hřeben pokračuje.

Na Temniaku značená hřebenovka končila. Podle konference Montana se ale dá do Tomanovského sedla dojít, a můžeme to potvrdit. Cesta existuje, jenom se na jednom místě musí trochu lézt po skále. Z vrcholu Stoly se otevřel krásný výhled na Tomanovské sedlo.

V sedle se dá pohodlně přespat, pro vodu je třeba sejít k Tomanovským plesům na slovenské straně. Tam taky nějací lidé stanovali, asi se to tu dost toleruje. Večer byl krásný výhled jak do Polska, tak na hřeben Červených vrchů. Stany jsme postavili doslova pár metrů od stezky pohraničníků.

22.7.2000Roháče - Bystrá

Zajímavý dvojhřeben ve Hlinském sedle Dnes jsme měli pokračovat po neznačeném hřebeni až do Pyšného sedla. Hned ráno se holkám zdálo, že nějak pomalu vstáváme, takže vyrazily napřed a pak v docela slušném větru čekaly na Poľské Tomanové. Když jsme je dohnali, pokračovali jsme směrem na Smrečiny a Veľkou Kamenistou.

Dost jsme ale vyměkli, protože jsme obě hory obešli po úbočí z polské strany. V Pyšném sedle jsme si odpočinuli před finálním výstupem na Bystrou, která je s 2248 m v Roháčích nejvyšší. Z blízkého vrcholu Blyšť se sem dá dojít za pár minut (i když na mapě žádná cesta vyznačená není).

Nahoru jsme bohužel nedorazili všichni, Danča byla unavená tak, že výstup zabalila pár desítek metrů pod vrcholem. Tak jsme ani nemohli udělat skupinovku, tak jsme alespoň vyfotili všechnu naší elektroniku.

V tom na vrchol dorazil jakýsi namakaný turista, vyndal videokameru a postavil ji na patník. Pak natočil svůj proslov ve stylu : "Tak su tady na Bystré, 2248 m, vylezol jsem sem po žlutej značke za 3 hodiny, převýšení 1200 m".

Po tomhle výstupu jsem si ani nepřipadal jako exhibicionista, když jsem přítomným turistům předvedl GPSku i s propojením s počítačem. Výsledný efekt ale poněkud zkazil fakt, že právě to propojení zrovna nějak nefungovalo.

Následoval krátký, ale prudký sestup do Bystrého sedla. 300 výškových metrů znamenalo pořádný útok na kolena a chodidla. Dnešní pochod skončil v Gáborově sedle, kde už Danča nemohla dál. Kousek pod sedlem byla plošinka obsazená dvěma nebo třemi stany. Sešli jsme tedy kolem sněhových polí pár set metrů níž, kde jsme se utábořili. Tekl tu i poměrně čistý potůček. Večer jsme ještě pozorovali kamzíky, kteří se honili po neuvěřitelně prudké stěně Klinu a dělali hrozný kravál.

23.7.2000Roháče - Ostrý Roháč

Vrchol Klinu (2173 m) - už je nás jen 5 Dnes ráno nás opustil první člen výpravy. Danča se necítila dobře, odešla do údolí a už jsme ji nikdy neviděli. Do rodného Vsetína ale nakonec dorazila. My ostatní jsme pokračovali po hřebeni na Klin. Chvíli jsme tu čekali na Roberta, kterého začalo zlobit koleno.

Račkovo sedlo bylo plné stanů, jejichž obyvatelé teď, co my jsme už hodinu na cestě, neuvěřitelně pomalu vstávali, vařili a sušili různé hadry. Taky tu můžete najít názvy československých měst sestavené z kamení. Vyfotili je už kolegové, když tu byli před rokem. Podobné nápisy jsem už viděl třeba na Králickém Sněžníku.

Při výstupu na Hrubý vrch jsme potkali pár kamzíků, které si samozřejmě musel každý vyfotit. Na samotný vrchol Hrubý vrch jsme nevylezli. Je totiž asi sto metrů od pohraniční stezky a nikomu se tam nechtělo. Tak jsme jenom sežrali čokoládu a já jsem jako obvykle přesně zaměřil patník.

V Sedle pod Deravou jsme se rozhodli opustit hřeben a sešli jsme po neznačené cestě k Jamnickým plesům. Opustili jsme tak i Polsko, ale tam jsme se měli za pár dní vrátit, a to až u dalekých Medzilaborců. Za celou cestu po hřebeni jsme žádné pohraničníky nepotkali, ve velehorách si holt z hranic nikdo nic nedělá.

Spodní Jamnické pleso a Ostrý Roháč Rozvalili jsme se na břehu plesa a užívali si slunce a tepla, kterého na větrném hřebeni není zrovna dostatek. Když jsme se najedli, Robert oznámil, že už nás nechce se svým kolenem zdržovat, že odejde a počká na nás v Liptovském Mikuláši na nádraží. Ani jsme mu to nevymlouvali, protože nás čekal podle všeho dost náročný výstup na Ostrý Roháč.

Výstup skutečně náročný byl, i když ve srovnání třeba s Julskými Alpami ne zase tak moc. Řetězy byly většinou dobře umístěné, ale zcela tu v Tatrách chyběly skoby na nohy, které dost pomáhají. Jana to ale psychicky neunesla. Museli jsme ji dlouho přemlouvat a uklidňovat, hlavně na tomhle místě. Zase je to fotka z předchozího roku. Na fotce to vypadá pohodově, není totiž vidět ta propast pod tím.

Nakonec jsme všechny problémy úspěšně překonali. Vrchol byl lidmi doslova přeplněn, až jsme se divili, kdo všechno to sem vyleze. Byly odsud dobře vidět jak Jamnická, tak i Roháčská plesa. Sestup už nebyl tak obtížný, dokonce se řetězy daly na mnoha místech prostě obejít.

Blížil se večer a počasí se kazilo, takže jsme se začali dohadovat, kde přespíme. Já jsem navrhoval bezejmenné sedlo asi půl kilometru za Plačlivým, ale bylo tu větrno a málo místa. Naštěstí jsme objevili krásnou cestičku po vrstevnici do Žiarského sedla. Kousek pod ním na západ jsme se utábořili na planince u jezera.

Všude tu rostl vzácně vypadající travní porost, tak jsme radši stany postavili na takovém kamenitém ostrůvku. Vůbec tu bylo dost živo. Pobíhal tu svišť a večer jsme ho pak slyšeli hvízdat. Je to kupodivu docela velké zvíře.

24.7.2000Roháče - Tri kopy, Baníkov

Ráno pod Žiarským sedlem Ráno byla pěkná zima, protože sem na západní stranu se slunce dostane až odpoledne. Rychle (asi za hodinu) jsme tedy vyrazili. Jana samozřejmě napřed a na cestě kousek pod Žiarským sedlem objevila mrtvého sviště. Jestli to byl ten včerejší nevím, ale vyfotili jsme ho i s botou jako měřítkem. Jana se na tenhle experiment už nemohla dívat, a počkala radši v sedle.

Po stejné cestě jsme se vrátili na hřeben, minuli les kamenných mužíků a za půl hodiny došli do Smutného sedla. Tady se od nás oddělila Jana.

Nebylo jí dobře, a taky se určitě bála dalších řetězů. Naštěstí (jaká náhoda) zrovna u Liptovské Mary kempovali její rodiče, tak se s nimi mobilem domluvila a odešla po modré se dolů vyléčit. Mimochodem, na celém hřebeni je nečekaně kvalitní signál, i když servisní menu ukazuje třeba 20 km k nejbližšímu vysílači.

Takže jsme zbyli jenom tři - já, Buchy a Líba a pokračovali jsme dál na zajímavý kopec Tri Kopy. Jsou to opravdu tři kamenité vrcholky, od sebe tak 100 m. Je tu ještě čtvrtá Hrubá kopa, která je o něco vyšší. Všechno je to dobře vidět i z hřebene Nízkých Tater.

Úsek na Baníkov jsme zvládli přesně podle mapy za hodinu půl. Neradím vám ale držet se pořád značky. Vedou jí tu přímo po hřebínku, i když slušná cesta vede o dost níže. Měl jsem tu s batohem co dělat a Líba s Buchym to v pohodě obešli.

Na Baníkově jsme se zdrželi tři čtvrtě hodiny, najedli jsme se a stejně jako kolegové před rokem jsme se nechali vyfotit. Ve 13:15 jsme vyrazili dál. Ne, ty časy jsem si opravdu nezapisoval, jenom jsem si pak nechal vykreslit záznam z GPSky. Aspoň vidíte, jaká je to super technologie.

Baníkov (2178 m) - už jsme jen 3 Začali jsme pospíchat, protože padla mlha a začínalo pršet. Proto už také dneska neuvidíte žádnou fotku. Vylezli jsme na horu Pachoľa (která je na svůj název docela vysoká) i na Spálenou. Čekal nás hřeben Skriniarky, kde mapa slibovala další řetězy, Jana udělala dobře, že odešla. Připadalo mi to obtížnější než na Ostrém Roháči. Lezlo se tu po kolenou různými škvírami a navíc bylo všude mokro.

Uprostřed hřebene jsme potkali moji sestřenici i s její partou z Teplic. To mě nepřekvapilo, protože jsme o sobě věděli a SMSkami se informovali o tom, kde jsme. Varovali jsme je, že mají ještě co dělat, aby do večera došli na Žiarskou chatu (bylo asi tak půl čtvrté, ale díky mlze už skoro tma).

Pochod přes Salatín a Brestovou byl ve znamení totální mlhy a nechutného drobného deště. Bez GPS bychom nevěděli kde jsme, značení totiž vesměs ukazovalo jenom rozporuplné časové údaje k okolním rozcestím. Tady je nějaká tyč, to je určitě vrchol. Ne, vrchol je ještě 180 metrů. To je blbost. A nakonec byl vrchol skutečně o 180 metrů dál.

Jinak nikde nikdo, jenom kousek za Brestovou jsme narazili na dva zmrzlé turisty. Mlhu mezitím vystřídal prudký vítr, až moc prudký. Hodlali jsme přespat v sedle Pálenica, kde také bylo pár vhodných míst v kleči. To nám ale překazilo setkání se záhadným člověkem.

Přišel jen tak, bez bagáže, jenom v kraťasech a nějakém kabátě. Položil nám zvláštní otázku "To tady dneska končíte ?", a připadal nám jako Čech. Radši jsme řekli že jdeme dál, protože jsme ho považovali za strážce národního parku. Měl taky na rameni nějaký znak s větvičkami. Pěkně nás vystrašil.

Už bylo ale půl sedmé, a tak jsme museli někde tady najít místo k přespání, a to navíc co nejvíc ukryté. Šli jsme tedy ještě o kilometr dál, a tam nám nezbylo než najít takovou loučku v kleči, jenže ve svahu. Spát v době syntetických spacáků a karimatek ve svahu je skoro nemožné a probudil jsem se tak o metr níž se zničenými koleny.

25.7.2000Roháče - Sivý vrch, Huty

Skalnatý Sivý vrch Vstali jsme z obavy před strážcem parku velmi brzy a bez snídaně jsme rychle vyrazili, bylo 5:40. Za stále silného větru jsme stoupali na Sivý vrch. To je celkem zajímavě vypadající hora. Tvoří ho narozdíl od ostatních Roháčů takové bílé vápencové skalky a podobně pokračuje i dál hřeben asi dva kilometry.

Museli jsme zdolávat i pár extrémků. Zajištění řetězy bylo slabší, a tak byly některé sestupy obtížnější než předtím na Skriniarkách. Já jsem to řešil tak, že jsem házel batoh dolů napřed. I v takhle časnou hodinu jsme potkali pár lidí lezoucích proti nám. Dost se divili, jak to, že už jdeme dolů.

Asi tak v půl deváté jsme se zastavili a konečně nasnídali. Mně už tím došlo všechno jídlo, když jsme šestý den nedoplňoval zásoby. Ještě že už se blížíme do civilizace. Cesta mezitím klesla do pásma lesa a já jsem si uvědomil, že poslední les jsme opustili taky tak před pěti dny. Než jsme dorazili dolů k Bielé skále, potkali jsme ještě jeden potok s pitnou vodou a také spoustu výletníků. Ti ale nevypadali, že by vylezli na Sivý vrch.

Ztráta výšky se projevila také změnou počasí. O takových 10 stupňů víc, a za námi zůstaly Tatry zahalené do mraků. Měli jsme za sebou celý hřeben od Ľaliového sedla, který jsme téměř neopustili.

Od Bielé skály jsme se dál vydali doleva po silnici do Hut hledat autobusovou zastávku. Byli jsme pozváni do kempu v Liptovském Trnovci, kde trávili dovolenou Janini rodiče, jak už jsem říkal. Když jsme zjistili, že autobus jede až asi za 2 hodiny, mohli jsme vyrazit dolů do vesnice, kde jsme chtěli poobědvat v hospodě. Byla tu ale jenom jedna u kostela, a tady měli maximálně chipsy a místní strejcové se tu bavili elektronickými šipkami.

Zbytek dne byl poměrně jednotvárný. Prostě jsme se váleli v kempu, poobědvali v drahé restauraci u silnice a nechali se hostit v karavanu Janiných rodičů. Za to bych jim chtěl poděkovat, i když nemůžu pochopit, jak takhle někdo může trávit dovolenou.

26.7.2000Liptovský Mikuláš, Podtureň

S Robertem jsme se měli sejít na nádraží v Liptovském Mikuláši. S Kolinem a Louňákem jsme byli také domluvení , že za námi přijedou vlakem do Liptovského Mikuláše, ale až zítra. Měli jsme pak se všemi pokračovat dál do Bieszczad. Včetně Jany, která se mezitím v kempu vykurýrovala. Liptovský Mikuláš se prostě stal centrem veškerého dění. Potřebovali jsme tam tedy nějak zabít čas, a to se nám beze zbytku podařilo.

Chtěli jsme tam dojet autobusem. Ten nám ujel před nosem, protože jsem si místo :25 opsal :52. Všichni mi tedy vynadali a nezbylo nám, než jít v tom horku po hlavní silnici. Naštěstí se po nějaké době podařilo stopnout dvě auta. Ti lidi nás dovezli až před nádraží, ale na Roberta jsme čekali marně - už odjel do Prahy.

Ve městě jsme strávili celý den, nakupovali, žrali a zase nakupovali. Zvlášť musím doporučit skvělou jídelnu přímo před nádražím. Vaří tu skvěle a hlavně levně. To ale ví široké okolí, a tak je tu dost plno.

Navečer jsme vyrazili přespat někam za město. Konkrétně do vesnice zvané Podtureň, překlenuté nejdelším slovenským dálničním mostem. Hned, co jsme vystoupili z vlaku, spustil se prudký liják, který jsme přečkali na neuvěřitelně zpustošené zastávce.

Podtureň - nocleh pod dálničním mostem Když déšť ustal, vydali jsme se do vesnice a všech se ptali po hospodě. Posílali nás někam za humna ke stadiónu. Tady stál dost velký hotel (nejspíš úplně prázdný) a v něm hospoda nevalné úrovně. Platilo se předem a na záchod se chodilo ven za popelnice.

Pobavili jsme se tu alespoň u zpráv v televizi. Zrovna obviňovali Lexu, a ukazovali na pěti obrazovkách za sebou dlouhý seznam podniků, které vytuneloval. Oknem jsme pozorovali místní mládež, jak chlastá na tribuně stadionu, holt nemohli do hospody.

Jen, co jsme vylezli ven, začali jsme hledat místo k přespání. Napadlo mě zalézt do některého z vybydlených baráků, ale zvítězil také dost radikální návrh utábořit se pod tím slavným mostem. Překročili jsme koleje, nějaké smetiště a vyšplhali nahoru do svahu.

Chvíli jsme probírali bezpečnostní rizika noclehu pod dálničním mostem, navíc kousek od odpočívadla, nakonec ale převážily ryze praktické důvody. Pod takovým mostem totiž neprší.

Tak nevím, pokud si někdo přečetl jenom tenhle den, musí si myslet, že jsme pěkní zpustlíci.

27.7.2000Cesta do Medzilaborců

Ráno - kolega bezdomovec Ráno nás probudily divné zvuky a pach kouře. Dost nás překvapilo, když jsme uviděli bezdomovce, jak se dole u pilíře hřeje u ohníčku. Ne, že bychom se ho báli (skuteční zločinci u nás bydlí v luxusních vilách), ale stejně jsme odtud rychle vypadli. Ještě předtím si nás stačili prohlédnout dělníci, kteří nad námi asfaltovali dálnici s takovým tím žlutým strojem.

Když jsme slezli na železniční zastávku, nejdřív jsme se lekli, že je mimo provoz. Trať totiž taky opravovali. Dělníci nás ale ujistili, že vlak pojede. Taky jsme si všimli, že jsou dobře informováni o jízdním řádu, protože dlouho před příjezdem vlaku přestali pracovat.

V Liptovském Mikuláši jsme (po nezbytném obědě v naší oblíbené jídelně) uvítali Kolina a Louňáka. Louňák, fanatický automobilista, byl po celodenní jízdě rychlíkem v mizerné náladě. Zpráva, že dál pokračujeme vlakem do Medzilaborců, ho zdrtila, a celou cestu na železniční dopravu nevybíravě nadával. Nejpozoruhodnější byla asi jeho představa souběžné dálnice pro pány, silnice pro chudáky a železnice pro psy.

Jinak ale panovala dobrá nálada. Trať vedla krásnou krajinou, kolem Tater a hlubokým údolím Hornádu, rychlík uháněl 120 kilometrovou rychlostí, jak jsem změřil GPSkou.

Večerní cesta vlakem na východní Slovensko Přestupovali jsme v Košicích a Humenném, dalo nám velkou práci najít nějaké rozumné spojení. Košické nádraží byla typická socialistická stavba, jejíž různé kouty pronajmuli různým bufáčům.

Na nádraží v Humenném jsme byli už za tmy, a přesně zapadalo do našich představ o východním Slovensku. U batohů jsme drželi alespoň dvoučlennou hlídku. Před budovou pak stál nebezpečně vypadající bar a stánek s párky v rohlíku.

Posledním dnešním spojem jsme dojeli do Medzilaborců. Bylo už kolem půlnoci a všichni jsme byli dost unavení. A tak jsme zalehli na nádraží mezi depy a výtopnami, div ne na kolejích. Dlouhý odpočinek nás ale nečekal. Věděli jsme, že musíme zítra vstát v půl sedmé.

28.7.2000Bieszczady - Lupków, sedlo Zebrak

Ráno nás objevil jeden železničář. Když zjistil, že jsme jenom nevinní turisti, nic si z toho nedělal, byli jsme vítaným zpestřením jeho směny.

Poměrně rychle jsme se odebrali do nádražní haly, kde jsme posnídali. Po kratší diskusi s pokladní se nám podařilo koupit předražené mezinárodní lístky do nejbližší stanice za hranicemi, Lupkówa. 17 kilometrů za 61 korun !

I když to zní neuvěřitelně, jedna místní babička se nám pokoušela v nádražní hale prodat svou chalupu. Napořád, ne jen na dovolenou. Ukazovala nám dokonce i fotografie, ale museli jsme odmítnout. Přece jen je to sem z Prahy trochu daleko ... Babička pak odjela vlakem do vnitrozemí, asi hledat realitní kancelář.

Smolnik - úzkokolejný most (Bieszczadska kolejka) Mezitím přijel mezinárodní osobní vlak Humenné-Sanok, složený z motoráku i obyčejných vagónů. Nastoupili jsme, a vychutnali si jízdu po nově obnovené trati, hlavně hraniční tunel.

Celníci přišli, až když vlak zastavil v Lupkówě. Nebyli vůbec zvyklí na turisty. Ptali se, jestli vezeme nějaký tovar, alhohol nebo cigarety, div nám neprohledali batohy. My tak budeme pašovat kartóny cigaret. V pasu nám přibylo už druhé vstupní razítko do Polska, ale zatím žádné výstupní. Tahle anomálie ale žádné problémy nezpůsobila.

Dál jsme celníky nejspíš překvapili tím, že jsme vystoupili z vlaku. V téhle stanici totiž nemá normální člověk proč vystupovat, žádný Lupków totiž neexistuje ! Na mapě jsou sice zakreslené dva bloky domů, my jsme ale neviděli jediný. Jednoho z celníků pěkně pobavil náš dotaz na směnárnu. Zmenáreň ? Tutaj ? A tak jsme neměli ani vindru (vlastně zlotý).

Vydali jsme se po prašné cestě do Nového Lupkówa. Ten měl být o něco větší. Tvořilo ho pár paneláků. Taky jsme tu náhodou narazili na nádražíčko zarostlé trávou, připomínající dávné časy bieszczadských úzkokolejek.

Chtěli jsme se co nejrychleji dostat do hor. Ideálním východiskem se zdála víska Smolnik. Ale jak se tam dostat ? Po silnici se nám to obcházet nechtělo, a tak jsme podstoupili přímou, ale nechutnou cestu kopřivami a přes potoky. Po nezbytném odpočinku na kopci nad Smolnikem, jsme sešli dolů a objevili tu úzkokolejný most. Vypadal zachovale.

Vesnici jsme opustili a kolem hřbitova a po pastvinách stoupali k lesu. Měli jsme namířeno do sedla Zebrak, kde se naše trasa napojovala na červenou hřebenovku.

Maguryczne - Louňák ještě neví, že ztratil boty Les byl listnatý a dost nepřehledný. Louňák tu někde ztratil boty. Tedy ne ty na nohou, ale tenisky uvázané k batohu. Vydal se je hledat, ale bez úspěchu, a tak jsme pokračovali dál.

Les pořád houstnul a byl čím dál tím strašidelnější. Našli jsme tu dokonce kostru nějakého zvířete, což oživilo diskuse o medvědech v Bieszczadech. Brzy jsme tady nadobro ztratili cestu. Konečně se pořádně využije GPS ! V hustém lese se však signál dal chytit jenom na pasekách, takže jsme na každé určili směr a postupovali pak s buzolou podle azimutu - takže cestou necestou.

Nakonec jsme se ale z lesa vymotali a dorazili do sedla Zebrak. Zrovna když začínalo pršet a stmívalo se, i když byly teprve 4 hodiny odpoledne. Holt jsme daleko na východě. Nálada byla mizerná. Alespoň se tu dala nabrat voda z takového pramínku u silnice.

Celý den jsme skoro nikoho nepotkali, o to víc nás překvapila asi 40 členná výprava nějakých polských skautů, na kterou jsme tu narazili. Dnes jsme došli už jenom do sedla pod Jawornym a za stálého deště postavili stany.

29.7.2000Bieszczady - den ve stanu

Tak dneska není vůbec o čem psát. Pořád pršelo, a to tak silně, že se nikomu nechtělo ven ze stanu. Déšť trval 36 hodin nonstop ! Čekali jsme, že v údolí bude nejmíň potopa světa.

30.7.2000Bieszczady - Cisna

Déšť neustával, ale přes moje protesty většina výpravy rozhodla, že se půjde dál do Cisny. Tvrdil jsem, že musí přestat pršet každou chvíli a měl jsem pravdu. Jenže ta chvíle trvala 4 hodiny. Sbalil jsem tedy stan originálním způsobem - aniž bych z něj vylezl a vyrazili na cestu po rozbahněném zalesněném hřebeni.

Snad každý alespoň jednou uklouzl a upadl, takže jsme do Cisny dorazili v půl jedné jako prasata. Někteří z nás byli pěkně zdeptaní, ale nálada se zlepšila, když konečně přestalo pršet a my jsme se trochu usušili v autobusové boudičce.

Jana to odnesla zdravotně i psychicky a rozhodla se odjet domů. Jenže její rodiče už mezitím ze Slovenska odjeli a problém byl vůbec je kontaktovat. Mobilní signál tady není, a ke kartě X potřebujete telefonní budku s tónovou volbou. Nakonec se s vypůjčenou telefonní kartou dozvěděla, že pro ní rodiče z Prahy nepřijedou (ani se jim nedivím).

Líba se rozhodl, že Janu doprovodí, a oba odjeli autobusem do Sanoku, poté, co zaplatili řidičům v markách. Tak jsme rázem zbyli jen čtyři, a napadlo nás trochu se ohřát a najíst v hospodě. Jenom ty peníze jsme neměli. Směnárna žádná a bankomat už vůbec ne. Ani v několika obchodech nám marky nevyměnili.

Cisna - úzkokolejný most (Bieszczadska kolejka) Nakonec jsme zamířili ke slibně vypadající hotelové restauraci (byl to hotel "Patryja"), kde brali kreditní karty. Maestro sice ne, jak jsme zjistili, ale vrchní nám vyměnila 50 DM v kurzu 1:2, kterých jsme tu většinu utratili.

Po zkušenostech s počasím jsme změnili plány. Do Bieszczad se vrátíme někdy jindy, odejdeme nejkratší cestou na Slovensko, podíváme se na Ruské sedlo a k nádrži Starina. Byla tu také možnost vylézt na Kremenec, na trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny.

A tak jsme se vydali po červené značce na jih. Přešli jsme už druhý úzkokolejný most. Na zastávce dokonce visel i jízdní řád, tak přece jenom je trať v provozu ! O víkendech tu jezdí asi dva vlaky, ale nepamatuju si to přesně.

Narazili jsme i na pomník několika vojáků, kteří se tu poměrně nedávno zřítili s letadlem. Pokud jsme ten polský nápis rozluštili správně.

Stoupali jsme po bahnité cestě do prudkého kopce. Než jsme ho zdolali, byla už docela slušná tma, a stan jsme s baterkou postavili přímo na cestě. Tady nahoře už byl taky mobilní signál, a tak jsme se dozvěděli, že Líba s Janou úspěšně nastoupili do Laborce, rychlíku Medzilaborce-Praha.

31.7.2000Bieszczady - Jaslo, Ruské sedlo

Vrchol Jasla Dnes se počasí trochu umoudřilo, a tak jsme po deváté vyrazili dál směrem ke slovenským hranicím. Cesta byla příjemná. Časté loučky byly přímo zarostlé borůvkami a malinami, takže jsme postupovali pomalu. Les postupně ubýval a brzy zbyly jenom takové keříky. Typická Bieszczadská polonina to sice nebyla, ale aspoň náznak.

Na jednom místě jsme zastavili a jen tak koukali do krajiny. Po několika dnech byl totiž konečně dobrý rozhled. Taky jsme tu potkali dva Čechy. Pokecali jsme a zanadávali na ten 36 hodinový déšť.

Cesta vedla stále mezi horskými loukami až na vrchol Jaslo. Zatím, co jsme tu obědvali, strhla se bouřka, naštěstí jenom krátká, takže jsme mohli brzy pokračovat dál. Na hraniční kopec Okraglík to byl jen kousek lesem.

Tady bylo třeba definitivně se rozhodnout mezi dvěma variantami. Šlo to těžko, protože já a Buchy jsme chtěli na Kremenec, a Louňák s Kolinem do Ruského sedla. Bylo to jako debata v parlamentě.

Nakonec jsme se rozhodli pro Ruské sedlo. Věděli jsme, že je tu hraniční přechod, a vymýšleli jsme, co řekneme celníkům, kdyby dělali potíže kvůli razítkům. Nakonec to ale nebylo potřeba. Byla tu sice závora a taková dřevěná boudička, ale žádný celník tu nebyl. A podle nezařízeného vnitřku boudy ani nikdy předtím.

Opuštěné Ruské sedlo Ideální místo ke svačině. Za tu hodinu, co jsme tu seděli, prošlo kolem několik skupin turistů. Dokonce i takový starší pár na odpolední procházce. Takhle má vypadat hraniční přechod. Pravá zelená hranice.

Na mapě jsme si vyhlédli chatu Jaforka, postavenou u sjezdovky s vlekem. Bylo to ještě asi 6 kilometrů, a tak jsme měli co dělat. Hádali jsme se o to, jestli v ní bude hospoda nebo ne.

Vydali jsme se po silnici dolů, a kousek pod sedlem jsme objevili pár lidí, jak tady stavějí nějakou chatu nebo útulnu. Asi tu bude za pár let turistická oblast.

Jinak to ale byla krajina liduprázdná. Když tady v roce 1987 stavěli přehradu Starina, vyklidili totiž všechny vesnice v údolí, a to i 7 kilometrů od ní. Snad chtěli postavit hráz třikrát vyšší, nevím. Nechali tu jenom kříže u cesty a hřbitovy, takže tu panuje taková zvláštní atmosféra.

Když jsme odbočili k cílové chatě po polní cestě, začala se vidina hospody rychle rozplývat. Bylo to tu zarostlé trávou, místo jednoho mostu traverzy a druhý zavřený na závoru. Chata nám připadala prázdná a dveře byly zamčené. Usadili jsme se u vleku a večeřeli, když tu Kolin uviděl, že se v podkrovním okně svítí. Dost nás to vyděsilo a chystali jsme se odejít. Naštěstí to bylo jenom zabedněné okno ozářené zapadajícím sluncem. Ale vypadalo to docela přesvědčivě.

Louňák zase identifikoval ve zvuku vzdáleného motoru starou škodovku, začal nás strašit nočním útokem členů východoslovenské romské menšiny a vymýšlet obranné plány. Je ale fakt, že bychom se asi neubránili.

Jinak jsme se ocitli taky v komunikačním vakuu, což někteří závislí na mobilních telefonech těžce nesli. Signál tu totiž nebyl ani náhodou a to ani na kopci.

1.8.2000Buk. vrchy - Starina, Stakčín

Nádrž Starina (pohled k severu) Útok se nekonal a noc jsme kupodivu všichni přežili. Horší to bylo s další cestou. Čekalo nás totiž 15 kilometrů pěšky po silnici k autobusu ke hrázi přehrady. Jenom Louňák měl nějak moc energie, a po ránu si vyběhl sjezdovku až nahoru. Tam zjistil, že vlek také není provozuschopný, protože všechny kabely byly rozkradené.

Když jsme se vraceli po té travnaté cestě zpátky na silnici, všichni si promočili už skoro usušené boty. Louňák na situaci rezignoval a zatím, co jsme my rozumní šli po mostě, přebrodil v botách potok.

Chůze po silnici byla sice rychlá, ale dost únavná. Za celou dobu jsme potkali docela dost aut (asi deset). Místní lidé si sem jezdili na houby.

Nádrž samotná vypadala nepřirozeně a byla strašně dlouhá. Měli jsme co dělat, když jsme, zdržení obědem, chtěli dorazit na zastávku včas. Trhali jsme rychlostní rekordy v chůzi s batohem.

Na nic nám to ale nebylo. Autobus nám podle všeho ujel před nosem. Ještě jsme potkali nějakou paní, která z něho vystoupila. Vlastně za to mohl hlídač nádrže. Nepustil nás totiž k hrázi, abychom mohli tak dojít k zastávce, a my jsme museli na tu další, o půl kilometru dál.

Hráz nádrže Starina Nedalo se už nic dělat a my jsme došli po silnici až do Stakčína. Docela zajímavé město - skoro žádný patrový dům, několik kostelů, památník se sovětským tankem a hlavně nejvýchodnější železniční stanice v bývalém Československu. Tady jsme, jak se stalo tradicí, začali hledat restauraci.

Přímo na náměstí stála benzínová pumpa, kombinovaná se zbrusu novým hotelem, který nevybočoval z charakteru města tím, že byl také jednopatrový. Restaurace tu byla (pro nás) velmi luxusní. Batohy nám uložili do šatny, na stěnách paroží, a na jídelníčku samé speciality - pamatuju se na "opékané prasiatko 10 kg" za 2500 Sk. Kromě nás tu žádné hosty neměli. Já jsem se snažil ušetřit, ale přesto jsem utratil 170 korun.

Na lavičce v parku jsme pak vyrovnali dluhy a rozhodli o dalším programu. Uvažovali jsme o ferratě Orla Perc v Tatrách, ale protože se Buchymu rozpadaly boty, dali jsme přednost přechodu Nízkých Tater. Ještě jsme s Líbou dojednali, že zítra za námi přijede z Prahy do Liptovského Mikuláše (kam jinam), a pak se odebrali na nádraží.

Z jízdního řádu jsme vyčetli, že se dneska dostaneme nejdál do Strážského, a odešli strávit čekání do hospody před nádražím. Nerad se opakuju, ale my jsme na téhle akci fakt pořád chodili do hospody. Příště už musíme jet někam daleko od civilizace.

Po přestupu na nám už dobře známém nádraží v Humenném jsme podle plánu dorazili do Strážského před půlnocí. Začali jsme uvažovat, jestli zase přespíme na nádraží, ale naše problémy vyřešil jeden nádražák. On nám to dokonce poradil, a to sám od sebe ! Doporučil nám takový parčík u nástupiště. Takže už jenom zbývalo uklidnit Louňáka, který si stěžoval na "bordel nádražní".

2.8.2000Cesta do L.Mikuláše, s.Čertovica

Strážske je železniční křižovatka, a tak tu v noci posunovali nákladní vagóny. Takže s tím nádražním bordelem měl Louňák pravdu. Ale chtěl bych ho vidět, jak spí u dálnice.

Dnes jsme se tedy měli dopravit do Liptovského Mikuláše. Hádali jsme se, kdo tam bude dřív - jestli já a Buchy vlakem, nebo Louňák s Kolinem stopem. Nakonec to bylo nastejno, ale je vysadili někde u dálnice, a museli do centra pěšky.

Večer nedaleko Kumštového sedla V Liptovském Mikuláši jsme kromě nezbytného oběda a nákupu sehnali výbornou mapu Nízkých Tater 1:50000. Kam se hrabou ty české. Textový popis v samostatné knížečce, turistické trasy, kartička s GPS měřítkem, a celé to bylo v takovém praktickém obalu.

Líba skutečně z Prahy přijel a mohli jsme tedy naplánovat další postup. Ještě dnes vyjedeme autobusem do sedla Čertovica a pak půjdeme po hřebeni na západ kam to jen půjde.

Do sedla jsme dorazili už navečer. Nevěděli jsme, že se dá legálně a zadarmo stanovat přímo tady (taková místa jsou vypsaná v té mapě), a tak jsme se rovnou vydali po značce do prudkého kopce.

Nahoře se zdvihal silný vítr, a když jsme objevili nějaký plácek mezi klečí, tak už na něm někdo stanoval. Ustlali jsme si tedy o kus dál v kleči v podstatě na cestě. Stan jsme samozřejmě nestavěli a já jsem dlouho v kleči hledal místo, kde bych nezlomil žádnou větev.

3.8.2000Nízké Tatry - Ďumbier, Demänovská j.

Vrchol Ďumbieru (2043 m) V sedm ráno jsme rychle opustili místo provizorního noclehu a posnídali v nejbližším sedle. Dál vede červená po pohodlném hřebínku, takže jsme za chvíli dorazili ke Štefánikově chatě přímo pod Ďumbierem. Dal se tu koupit výborný bylinkový čaj a u okénka nám aky zadarmo naplnili flašky pitnou vodou.

Nahoru na Ďumbier (je to v Nízkých Tatrách nejvyšší hora - 2043 m) odtud vedla taková zkratka, která ale byla kvůli erozi zavřená. Není se taky čemu divit, takhle vysoko už ani kleč neroste, a lidi tu trávu pěkně vydupali. Takže jsme se rozhodli chránit přírodu a obejít to přes Krúpové sedlo, kam vedla cesta kamením po úbočí.

Zacházka to ale nebyla velká a navíc jsme byli ve výborné kondici. Finální výstup na vrchol Ďumbieru jsme zvládli za čtvrt hodiny, i když v mapě bylo 45 minut. Nahoře bylo hodně lidí, ostatně jako na každé vyšší hoře. Počasí bylo ideální a rozhled daleký. Byl vidět i Kriváň a Tri kopy v Roháčích, jak už jsem říkal. Asi hodinu jsme tu jedli a navzájem se fotili.

Pohled z Ďumbieru na sever O dalším postupu jako obvykle vznikl spor. Jedni chtěli slézt dolů k Demänovské jeskyni, ostatní dál po hřebeni na Chopok. Prý by to byla ztráta výšky. Zvítězila jeskyně, která nakonec stála i za ten zítřejší výstup. K sestupu jsme zvolili žlutou do sedla Javorie. Vedla po hřebínku (na fotce vlevo) mezi klečí, v tom vedru nikde ani kousek stínu.

V sedle Javorie jsme začali uvažovat, jestli jeskyni vůbec stihneme. Správně jsme předpokládali, že zavírá tak v 17:00 nebo v 16:00 a teď byly dvě. Nicméně jsme se rozdělili a já s Louňákem jsme šli delší cestou přes Krakovu hoľu. Očekávali jsme tu lepší výhled a nemýlili jsme se. Snad ještě lepší než z Ďumbieru - Liptovský Mikuláš i nádrž jako na dlani.

Cesta z Krakovy hoľe také stála za to, hlavně kolem Pustého sedla, kde se úzká pěšina klikatila mezi spoustou bílých skal. Kdybychom neměli tak naspěch, určitě by bylo kam lézt. Jenže my jsme chtěli stihnout jeskyni, až se dvě starší turistky divily "kam to máme tak nakvap". Ale k ničemu nám to nebylo, dorazili jsme až v 16:10, 10 minut po poslední prohlídce, kterou druhá skupina tak akorát stihla.

Tak jsme jenom nadávali na mapu, kde u posledního úseku uváděli 45 minut, což jsme my sice stihli, ale třeba ty dvě turistky dorazily až hodinu po nás. Mezitím z jeskyně vylezli ostatní, pořídili v ní dokonce nepovedenou fotku, i když je to tam zakázané.

Dohodlo se, že my s Louňákem půjdeme do jeskyně zítra ráno. Tak jsme se pořádně navečeřeli přímo u východu z jeskyně, umyli se na záchodech, a přespali u skály kousek nad východem. Vůbec má takové nocování "v civilizaci" výhody - na zábradlí byly dokonce elektrické zásuvky, takže se tu dal třeba nabít mobil.

4.8.2000Nízké Tatry - Chopok

Cesta z Chopoku na Dereše V noci začalo po dlouhé době znovu pršet. Já a Kolin jsme operativně postavili tropiko od stanu. Tím jsme dost naštvali Líbu, kterému pak voda tekla přímo na karimatku, takže s Louňákem odešli dolů do dřevěné boudy u hotelu.

Ráno program pokračoval podle plánu. Prohlédli jsme si jeskyni (teče u podzemní řeka Demänovka a průvodkyně vypráví dvojsmyslné vtipy) a sešli dolů na parkoviště. Tady už začínal typický komerční ruch - auta, suvenýry a občerstvení.

Nás ale čekal výstup na Chopok. Zvolili jsme cestu nejmenšího odporu - modrou značku. Prošli jsme pozvolně stoupající údolí kolem několika zajímavých dřevěných mostů a lyžařské centrum s nedostavěnými hotely. Teď teprve začalo prudké stoupání, střídavě lesem a po sjezdovce. Navíc padla mlha, takže stanici lanovky Luková jsme spíš slyšeli než viděli. Poslední, nejstrmější úsek vedl podél lanovky po kamenném chodníku.

Nahoře jsme v husté mlze chvíli nemohli najít vlastní vrchol. Od stanice lanovky je to ještě asi 200 metrů a je třeba vylézt ještě na takový kamenitý vršek. Nahoře jsme se dlouho nezdržovali, jednak byla zima, a jednak nebylo kvůli mlze nic vidět. Výstup na Chabenec Jediná zajímavá věc tu byla železná deska se vzdálenostmi do světových metropolí. Udělali jsme tedy (ne)povedenou vrcholovou fotku a sešli se ohřát do Kamenné chaty kousek pod vrcholem, kde jsem si jako vždy vypil bylinkový čaj.

Další cesta po hřebeni na západ ubíhala docela svižně. Zpočátku tu dokonce vedl kvalitní kamenný chodník. Mlha se rozplynula a únava z výstupu taky, takže jsme si jen tak vylezli i na sloupy od vleku.

Cestou jsme předbíhali skupiny ostatních turistů, a tak byl hřeben rychle za námi. Před setměním jsme dorazili pod sedlo Ďurkovej, kde byla podle mapy "útulňa", a další místo ze seznamu, kde lze legálně přenocovat.

Teď už to ale byla taková polosoukromá chatka, ve které se topilo a žilo tu pár lidí a kolem chaty celý stanový tábor přespávajících turistů. Pramen pitné vody je tu taky, kousek po cestě směrem na západ. Po určitých sporech (ne s obyvateli chaty, ale mezi sebou) jsme se tady utábořili.

5.8.2000Nízké Tatry - V. Chochuľa, Donovaly

Ráno se vrátilo počasí typické pro celou tuhle akci - totiž déšť. Naštěstí ne příliš hustý, takže jsme vyrazili zpět na hřeben, i když jako jediní z tábora. Doufali jsme, že brzy přestane, což se asi za hodinu vyplnilo. Ještě předtím jsme na hřebeni pokecali s lidmi ve stanu, kteří se dost divili, co děláme v dešti venku.

Další cesta přes Latiborskou hoľu probíhala bez zajímavých událostí. Snad kromě chlapa, kterého jsme potkali. Byl bos, zarostlý vousem, na zádech jakousi krosnu, snad na vodu, a vůbec vypadal jako typický horal.

Dobytek v sedle pod Skalkou V Sedle pod Skalkou jsme se po desáté rozhodli nasvačit. Právě když jsme se pohodlně usadili, vynořilo se odněkud stádo krav i se psem a pastevcem. Po chvíli nás dobytek zcela obklopil, a kdo ví, co by s námi bylo, kdyby ho ten pes statečně neodháněl. Byl to vůbec dobře vycvičený pes, i když byl kost a kůže, zdráhal se sežrat náš salám.

O kus dál se Buchymu rozpadly i sandály, které nosil místo už rozpadlých bot. Odmítl nabídku Kolina, že mu boty půjčí, a spravil si je sám spínacími špendlíky. Jeho obuv pak později vzbuzovala obdiv u protijdoucích turistů "Ty vole, v takovejch Kristuskách !".

Cesta potom velmi pohodlně vystoupala na Veľkou Chochuľu. Foukal tu silný vítr, a taky se tu zrovna zastavil celý turistický oddíl, takže jsme si dali jen čokoládu a vyrazili dolů do Hiadeľského sedla. Klesání to bylo dost prudké, museli jsme se doslova prodírat klečí a boty klouzaly na mokrých kamenech, což dělalo problémy hlavně Buchymu.

Hiadeľské sedlo bylo oproti větrným vrcholkům o hodně příjemnější místo. Bylo tu závětří, teplo, o kus výš se páslo stádo ovcí. Nějaká rodinka tu dokonce stavěla stany - teď, už ve dvě odpoledne ! My jsme tu teprve obědvali.

Všeobecný klid narušil ovčácký pes, který byl rozhodně méně vychovaný než jeho kolega předtím. Najednou se na nás seshora vyřítil a začal skákat po nás i ostatních lidech. Pak přišel ovčák a začal se za svého psa omlouvat. I když jsme mu říkali, že pes nikomu nevadil, tak ho za svévolné opuštění stáda seřezal holí - no, jako psa.

Další trasa byla nejasná, protože jsme právě došli na kraj naší mapy. Půjčili jsme si jinou od nějakých lidí a rozhodli se dojít po červené do Donoval, a tam celou akci ukončit.

Výstup na Kozí chrbát, poslední pořádnou horu Nízkých Tater, byl dost náročný kvůli prudké rozbahněné pěšině, navíc rozdupané tím stádem ovcí. Vrchol opravdu připomínal svůj název, a byl tu dobrý výhled na další cestu - oblý travnatý kopec Handliarka. Až do Donoval se pak šlo lesem, kolem jedné pastviny s krávami.

Donovaly jsou typické zimní středisko, navíc na dost rušné silnici. Zapadli jsme na večeři do motorestu, a začali přemýšlet, jak se dostaneme do Prahy. Líba a Louňák dali přednost stopu, a vydali se na parkoviště kamiónů vyjednávat s řidiči. Co přesně dohodli, to nevím, protože my s Kolinem a Buchym jsme mezitím odjeli autobusem do Ružomberoku na nádraží.

Ještě se zmíním o nečekaných problémech s nákupem jízdenek. Pokladní tu totiž měla "přestávku na večeři", a když se vrátila, tak už nám nestačila lístky na Cassovii prodat. Tak jsme si dvě hodiny počkali na Vihorlat, což nám ani nevadilo. Jízda proběhla bez problémů, a navíc jsme si pokecali se dvěma lidmi, co byli v Tatrách na kolech.

6.8.2000Nízké Tatry - cesta zpět

Takže ranním příjezdem do Prahy úspěšně skončila letošní letní akce.